ECLI:CZ:US:1997:3.US.128.97
sp. zn. III. ÚS 128/97
Usnesení
III. ÚS 128/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.S., zastoupeného advokátem Mgr. L.P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. 15 Co 707/96, mimo ústní jednání dne 25. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 15. 4. 1997, označeným jako "ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 707/96, ze dne 4. 12. 1996", domáhá se stěžovatel zrušení napadeného rozsudku s odůvodněním, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to základního práva zaručeného čl. 4 odst. 1, 2, 4 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR. Zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod pak stěžovatel spatřuje v tom, že napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Plzni - město ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 14 C 334/94, kterým bylo v části výroku rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit byt, který byl předmětem sporu, a to do 15 dnů od zajištění přiměřeného bytu náhradního. Stěžovatel zejména ve výroku, jímž obecné soudy zavázaly odpůrce vyklidit byt po zajištění náhradního bytu, spatřuje porušení citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod,
111. ÚS 128/97
neboť se domnívá, že soudy nepřiměřeným způsobem nad rámec stanovený zákonem (§711, §712 obč. zák.) umožnily odpůrci, a to až do doby zajištění náhradního bytu, nadále užívat byt ve vlastnictví stěžovatele, aniž by pro to byl přiměřený právní důvod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z předložených kopií napadeného rozhodnutí jakož i rozhodnutí soudu I. stupně je patrno, že ústavní stížnost stěžovatele je opřena o důvody totožné s těmi, které byly uplatněny v rámci původního odvolacího řízení, a s nimiž se obecné soudy v rámci své rozhodovací pravomoci zcela a dostatečně vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní stížnost stěžovatele je tak založena na pouhé polemice s právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou již ustálenou judikaturu, ve které vyložil (např. rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., C. H. Beck Praha, 1994), za jakých podmínek se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně kdy shledává svoji pravomoc hodnotit hodnocení důkazů prováděných obecnými soudy v řízení před těmito. Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již vyloženým však ústavní stížnost stěžovatele nevyhovuje, a pouhá obecná polemika s právními závěry soudů obecných, zejména soudu odvolacího, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadáno, nemůže naplnit zákonné znaky zásahu orgánu veřejné mocí do základních práv a svobod stěžovatele tak, jak jsou tyto zaručeny ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní stížnost stěžovatele je tudíž zjevně neopodstatněná [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], když tato zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje, tak a především z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno a jak je tato obecně publikována a přístupná.
III. ÚS 128/97
Nezbylo proto než o podání ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.), neboť nebylo shledáno v rozhodnutí obecných soudů porušení, resp. zásah těchto do zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 25. 9. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR