ECLI:CZ:US:1997:3.US.14.97
sp. zn. III. ÚS 14/97
Usnesení
III. ÚS 14/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.B., zastoupeného advokátkou JUDr. R.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1996 (čj. 8 Co 119/96-40), mimo ústní jednání dne 18. 3.. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), která i jinak splňovala formální podmínky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.], brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ostravě (ze dne 28. září 1995, sp. zn. 58 C 171/93) ve znění rozsudku Krajského soudu tamtéž (ze dne 30. září 1996, sp. zn. 8 Co 119/96) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho vlastnické právo k nemovitostem (ve výrocích a odůvodnění rozhodnutí blíže označených), a to - souhrnně vyjádřeno - tím, že jej zavázaly trpět ve prospěch jiných osob (manželů B., v řízení před obecnými soudy jako navrhovatelů), čerpáním vody z jeho studny.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že právo, o které se navrhovatelé v řízení před obecnými soudy opírali, je buď promlčeno (§104 o. z.), nebo - pokud by tak tomu nebylo - ocitá se pro nedostatečný zdroj vody ve studni v hrubém nepoměru mezi tvrzeným břemenem a z něho plynoucí výhodou oprávněného; navrhl proto, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se podává, že obsahově totožné námitky, jimiž stěžovatel odůvodňuje svou ústavní stížnost, stěžovatel jako odpůrce přednášel již v řízení před obecnými soudy, a že se jimi také obecné soudy podrobně jak po skutkové, tak i právní stránce zabývaly, a že ve svých rozhodnutích se s nimi také dostatečně a zákonným způsobem vypořádaly (§157 odst. 2, 3 o. s. ř.); jsou proto vývody ústavní stížnosti pouhou (a nadto opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů.
Za této situace proto nezbývá než odkázat stěžovatele na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, dle níž Ústavní soud, stojící mimo organizaci soudů obecných, není další přezkumnou instancí v oblasti obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší zasahovat do jeho jurisdikce v rámci obvyklých zásad přezkumného řízení (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, C. H. Beck Praha, 1994); protože v posuzované věci pod ústavními aspekty nebyly shledány ani jiné okolnosti, které by odůvodňovaly jiné rozhodnutí, nezbylo než rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je zřejmé, když zjevnost zjištěné neopodstatněnosti plyne především z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 18. 3. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR