ECLI:CZ:US:1997:3.US.150.97
sp. zn. III. ÚS 150/97
Usnesení
III. ÚS 150/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.A., zastoupené advokátem JUDr. S.K., takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 29. 4. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 2. 5. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 51 Co 150/96-45, ze dne 12. 2. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 11 C 236/94-20, ze dne 18. 10. 1995, jímž byl zamítnut návrh na určení neplatnosti dohody
o ukončení nájmu bytu. Uvedenými rozsudky byla podle názoru navrhovatelky porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 3 a č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál sp. zn. 11 C 236/94 Obvodního soudu pro Prahu 5 a spisový materiál sp. zn. 16 C 49/93 vedený u téhož soudu. Z něj zjistil, že navrhovatelka jako žalobkyně spolu s další žalobkyní S.B. podala u obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu, jíž se domáhala, aby soud vyslovil, že dohoda
o ukončení nájmu bytu o velikosti 3+1 v P., uzavřená dne 25. 6. 1993 je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 5 zjistil, že podle uzavřené a soudu předložené dohody mělo dojít k ukončení nájmu výše uvedeného bytu za podmínky, že žalovaní převedou na druhou žalobkyni družstevní podíl a členství v SBD, k bytu v P.,
o velikosti 4+1 s příslušenstvím, který žalobkyně akceptovaly jako byt náhradní za původní byt v P. Dále Obvodní soud pro Prahu 5 zjistil, že k návrhu žalovaných jako vlastníků domu v P., bylo zahájeno řízení proti druhé žalobkyni o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Řízení bylo vedeno rovněž u obvodního soudu pro Prahu 5 pod
III. ÚS 150/97
sp. zn. 16 C 49/93. V tomto řízení byl schválen mezi účastníky soudní smír, podle něhož měl nájemní poměr S.B. k bytu v P. skončit ke dni 1. 4. 1993 a nájemkyně se zavázala byt vyklidit do 3 týdnů poté, kdy jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Smír nabyl právní moci 9. 7. 1993. Obvodní soud pro Prahu 5 z výše uvedené situace dovodil, že následným smírem byla posuzovaná dohoda změněna co do podmínky, na jejíž splnění bylo vázáno ukončení nájmu bytu v P. Z této situace nelze proto dovodit, podle názoru Obvodního soudu pro Prahu 5, že dohoda o ukončení nájmu bytu vázaná na odkládací podmínku by byla neplatná pro nesplnění této podmínky. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem čj. 11 C 236/94-20 ze dne 18. 10. 1995 žalobu na určení neplatnosti předmětné dohody zamítl.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 podaly žalobkyně odvolání, v němž uvedly, že nesouhlasí s rozsudkem soudu I. stupně jak z důvodů právních, tak i z důvodů skutkových. V odvolání namítaly, že žalovaní jim nemohou přenechat náhradní byt, do něhož se přestěhovaly, do nájmu, protože k tomu nejsou oprávněni. Nepředložili doklady spojené s vlastnictvím bytu, i když podle jejich tvrzení zaplatili SBD v souvislosti s předpokládaným převodem bytu do vlastnictví částku 860 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní nezajistili, aby se žalobkyněmi byla uzavřena nájemní smlouva, nebyla splněna ani odkládací podmínka v dohodě o ukončení nájmu původního bytu ani podmínka vyplývající ze schváleného soudního smíru. V odvolání žalobkyně navrhovaly, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl.
K odvolání se vyjádřili i žalovaní, kteří navrhli, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Ve vyjádření uvedli, že žalovaní nabízeli žalobkyním uzavření smlouvy o budoucí nájemní smlouvě, protože ač zaplatili kupní cenu bytu, nemohl být byt na ně zatím převeden z důvodu nevyjasněných majetkových vztahů k pozemku, na němž dům stojí. Ač se žalobkyně do předmětného bytu přestěhovaly, žádnou smlouvu týkající se tohoto bytu se žalovanými neuzavřely.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné. V průběhu odvolacího řízení došlo k tomu, že druhá žalobkyně
(S.B.) zemřela. Odvolací soud proto s ohledem na povahu uplatněného nároku rozhodl tak, že ve vztahu mezi žalovanými a touto žalobkyní rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Ve vztahu k žalobkyni J.A. vyšel odvolací soud ze závěru, že jí právo nájmu k bytu, k němuž se vztahovala posuzovaná dohoda, nesvědčí. Navíc tento byt již neužívá ani jako příslušnice domácnosti zemřelé nájemkyně, neboť ještě za života původní nájemkyně se společně odstěhovaly do bytu, který jim žalovaní nabídli jako byt náhradní. Navíc je nepochybné, že nájemní právo druhé žalobkyně k bytu na P. skončilo na podkladě schváleného soudního smíru, který nabyl právní moci dne 9. 7. 1993. Na základě této situace dospěl odvolací soud k závěru, že prvé žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle názoru odvolacího soudu by tento právní zájem byl dán tehdy, jestliže by bez požadovaného určení bylo právo žalobkyně ohroženo nebo se její právní postavení k bytu na P. stalo nejistým. Vzhledem k tomu, že k tomuto bytu žalobkyni žádné právo nesvědčí a ani v něm nebydlí, nemůže požadované určení pro ni přivodit
III. ÚS 150/97
žádný ze shora naznačených důsledků. Odvolací soud proto rozsudkem čj. 51 Co 150/96-45, ze dne 12. 2. 1997 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve vztahu mezi prvou žalobkyní a žalovanými.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala navrhovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru byla uvedeným rozsudkem porušena její práva zakotvená v čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených práv spatřuje navrhovatelka v tom, že v řízení před obecnými soudy žalovaní nesplnili podmínku obsaženou v dohodě o ukončení nájmu bytu v P. a nepřevedli na ni jako nájemkyni předmětného bytu práva k družstevnímu bytu a ani neobdržela do nájmu náhradní byt, ale je nucena bydlet v podnájmu v družstevním bytě žalovaných. Podle jejího názoru zde došlo ke zneužití vlastnictví způsobem, který porušuje její práva. Dále navrhovatelka uvádí, že došlo k porušení jejího práva domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu tím, že odvolací soud v napadeném rozsudku nevzal v úvahu právo navrhovatelky na opatření náhradního bytu do nájmu. Proto navrhovatelka žádá, aby ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo kontroly nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů pouze v případech, kdy jejich rozhodovací činností došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci se navrhovatelka dovolává ochrany svých základních práv chráněných Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatelka se dovolává ochrany základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 3 Listiny. V tomto ustanovení je jedinec chráněn před zneužitím vlastnického práva, jeho výkonem v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Zneužití vlastnického práva však nelze, podle názoru Ústavního soudu, spatřovat v tom, že vlastníci domu, v němž se nacházel předmětný byt, využívají práva poskytnutého zákonem a dávají z bytu výpověď s přivolením soudu. Při posuzování sporu o neplatnost dohody o ukončení nájmu bytu nelze totiž odhlédnout od sporu řešeného v dřívější době, a to v řízení o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu. I podle názoru Ústavního soudu, soud I. stupně správně dovodil vztah mezi dohodou o ukončení nájmu, uzavřenou dne 25. 6. 1993, a dohodou uzavřenou dne 9. 7. 1993 mezi týmiž subjekty v rámci soudem schváleného smíru v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu jako vztah dřívějšího a pozdějšího právního úkonu tak, že podmínka sjednaná v dohodě o ukončení nájmu bytu byla změněna ujednáním o _zajištění přiměřeného náhradního bytu, obsaženým v dohodě uzavřené v rámci soudního smíru. Tuto podmínku pak žalovaní splnili, neboť nájemkyni původního bytu, kterou však byla matka navrhovatelky, s níž navrhovatelka bydlela ve společné domácnosti, nabídli byt náhradní, do něhož se také nájemkyně se svou dcerou přestěhovala. Jednáním žalovaných, které bylo výkonem práva a plněním podmínky z uzavřené dohody v rámci soudního smíru, nemohlo tak dojít ke zneužití práva a tím porušení ust. č1. 11 odst. 3 Listiny.
III. ÚS 150/97
Navrhovatelka se dále dovolává ochrany svého práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, které bylo podle jejího názoru porušeno jednáním odvolacího soudu. Po přezkoumání spisového materiálu však Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, zejména v souladu s ustanoveními občanského zákoníku a občanského soudního řádu a svým postupem neodňal navrhovatelce možnost domáhat se ochrany jejího práva u soudu. Proto ani v tomto bodě neshledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neodůvodněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR
-64