ECLI:CZ:US:1997:3.US.152.97
sp. zn. III. ÚS 152/97
Usnesení
III. ÚS 152/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana P.N., zastoupeného advokátkou JUDr. I.H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 1996 (sp. zn. Ncd 461/96) a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 1997 (sp. zn. 7 Co 1907/96), mimo ústní jednání dne 2. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ustavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předloženou Ústavnímu soudu dne 5. května 1997 brojí stěžovatel jednak proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (ze dne 31. ledna 1997, sp. zn. 7 Co 1907/96), jednak proti usnesení Vrchního soudu v Praze (ze dne 19. prosince 1996, sp. zn. Ncd 461/96) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; protože obě rozhodnutí jsou současně v rozporu s čl. 96 úst, zák. č. 1/1993 Sb. navrhl, aby je Ústavní soud svým nálezem zrušil.
III. ÚS 152/97
Z odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je před soudem I. stupně (Okresním soudem v Českých Budějovicích) spolu s další žalovanou, žalován z titulu nezaplacené půjčky a že tento soud svým rozsudkem (ze dne 15. dubna 1996) žalobu proti oběma žalovaným zamítl, nicméně že odvolací soud (Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutím označeným vpředu) tento rozsudek pro vady řízení (§212 odst. 2 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení [§221 odst. 1 písm. b), odst. 2 o. s. ř.]; vady řízení shledal odvolací soud v tom, "že skutkové závěry okresního soudu nevyplývají z obsahu spisu, ale jsou mnohdy s tímto obsahem v rozporu", a proto současně soudu I. stupně přikázal, aby "důkazní řízení zaměřil i na správnou aplikaci zásad o důkazním břemenu".
Protože tato rozhodnutí vydal odvolací soud aniž by nařídil jednání, a též s ohledem na to, že blízká příbuzná (dcera navrhovatelů a sestra žalované) je soudkyní Krajského soudu v Českých Budějovicích, a protože nadřízený soud (Vrchní soud v Praze rozhodnutím vpředu označeným) nevyhověl jeho návrhu na přikázání věci jinému soudu téhož stupně, stěžovatel dovozuje pochybnosti o nestrannosti Krajského soudu v Českých Budějovicích a současně Vrchnímu soudu v Praze vytýká nesprávnost jeho rozhodnutí, jímž návrhu na delegaci věci nevyhověl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž nebylo projednání věci přikázáno jinému soudu, z jeho odůvodnění je dostatečně patrno, jaké důvody tento soud k vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí vedly (§157 odst. 2, §167 o. s. ř.) a ani z ústavně právních hledisek vyloženým důvodům nelze nic podstatného vytknout; ostatně ani stěžovatel sám ve své ústavní stížnosti v uvažovaném směru blíže neuvádí, v čem by tvrzené pochybení vrchního soudu mělo spočívat, resp. jakými konkrétními okolnostmi by ohrožení nestrannosti odvolacího soudu mělo být vyvoláno a zejména jak by se toto ohrožení, byt' i jen potenciálně, mělo či mohlo projevit ať již v procesním postupu dotčeného soudu či v jeho rozhodnutí.
Obdobně nelze přisvědčit ani další námitce stěžovatele, směřující proti vlastnímu rozhodnutí odvolacího soudu; i zde tento soud dostatečným a zcela přiměřeným způsobem důvody svého rozhodnutí vyložil a ani skutečnosti, že o odvolání žalobců rozhodl bez nařízení
jednání nezakládá důvod protiústavnosti ať již opravného řízení, ať samotného rozhodnutí, a to již proto, že odvolacím soudem zvolený postup je zcela podložen zákonem [§214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a zejména že vydáním napadeného rozhodnutí řízení nekončí, což pro stěžovatele znamená, že v následném řízení bude mít dostatek příležitostí se k věci ze svého hlediska vyjádřit (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv a svobod); skutečnost, že ústavní stížností je napadeno kasační rozhodnutí odvolacího soudu, znamená proto nesplnění formálních podmínek pro její meritorní projednání, neboť ústavní stížnost lze podat jen po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně (ústavně zaručeného základního) práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zák.), a to jen proti pravomocnému rozhodnutí [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.] o posledním prostředku, který je dle zákona k dispozici (§72 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), což znamená, že ústavní stížnost je zpravidla přípustná jen proti rozhodnutí, jímž řízení pravomocně končí (výjimka ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. b) stran posuzované ústavní stížnosti nepřichází v úvahu), a za předpokladu, že jsou splněny i podmínky další. Nadto je však třeba připomenout, že Ústavnímu soudu - jak již dříve a opakovaně tento soud ve svých nálezech vyložil - přezkoumávat prostou legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci - nepřísluší (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 5 a 28 in ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994).
Z těchto důvodů, když návrh stěžovatele, aby (po zrušení v úvahu přicházejících rozhodnutí) "věc byla postoupena libovolnému nestrannému soudu" není podložen pravomocí Ústavního soudu, byla posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, zjevnost této neopodstatněnosti vyplývá jak z konstantní judikatury Ústavního soudu, tak i z povahy důvodů jak vpředu byly vyloženy.
POUČENÍ : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2.9. 1997 JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu