ECLI:CZ:US:1997:3.US.153.96
sp. zn. III. ÚS 153/96
Usnesení
III. ÚS 153/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů J. a J.P., právně zastoupených advokátkou JUDr. K.V., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 6. 6. 1996 navrhovatelé brojí proti usnesení (v ústavní stížnosti nesprávně uvedeno, že jde o rozsudek) Krajského soudu v Brně, č.j. 6 To 72/96 - 255, ze dne 2. 5. 1996 a tvrdí, že uvedeným rozsudkem byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva obsažená v ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a v čl.36 odst. 1 LZPS. Zároveň navrhli, aby Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení svým nálezem zrušil. V podané ústavní stížnosti uvedli, že oba jsou v postavení poškozených trestným činem, kterého se vůči nim dopustili dnes již odsouzení M.T., ml. A.D., ml. R.H. a ml. P.M. Proti odsuzujícímu rozsudku OS v Břeclavi, sp. zn. 2 T 6/96, ze dne 21. 12. 1995, podali rodiče M.T. odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Ten potom o zmíněném odvolání rozhodl usnesením-ze dne 2.5. 1996, pod sp. zn. 6 To 72/96, ve veřejném zasedání tak, že odvolání rodičů M.T. (D. a Š.T.) zamítl. V této
III. ÚS 153/96
souvislosti potom oba navrhovatelé uvádějí, že v řízení před Okresním soudem v Břeclavi je na základě řádné plné moci udělené pro celé řízení v projednávané trestní věci zastupovala advokátka JUDr. K.V., která se také účastnila hlavního líčení konaného před Okresním soudem v Břeclavi. Přes tuto skutečnost (a ve spisu OS Břeclav, sp. zn. 2 T 6/96, řádně založenou příslušnou plnou moc), nebyla JUDr. V., jako zmocněnec obou poškozených, vyrozuměna o tom, že některý z obžalovaných (případně jeho rodičů) se odvolal, a nebyla vyrozuměna ani o termínu veřejného zasedání u Krajského soudu v Brně, který odvolání projednával. Veřejného zasedání u Krajského soudu v Brně se tak zmocněnec poškozených J. a J.P., JUDr. K.V. neúčastnila a o faktu, že veřejné zasedání před Krajským soudem v Brně bylo dne 2. 5. 1996 konáno se dozvěděla až u příležitosti projednávání civilní věci (o ochranu osobnosti), která s uvedeným případem souvisí. V souvislosti s těmito skutečnostmi potom navrhovatelé poukazují na ustanovení §263 odst. a), b) trestního řádu a zejména na ustanovení §233 trestního řádu, který výslovně uvádí (dle navrhovatelů), že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání "...osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím...", což jsou bezpochyby navrhovatelé, a dále je uvedeno, že "...předvolá zákonného zástupce nebo zmocněnce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět". Protože se tak v daném případě nestalo, byla práva navrhovatelů i jejich zmocněnce zásadním způsobem porušena. V naznačeném postupu spatřují navrhovatelé porušení svých základních práv a svobod s ohledem na ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 LZPS. Vzhledem k uvedenému potom navrhují, aby Ústavní soud ČR vydal nález, ve kterém by ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 72/96, zrušil.
Za daného stavu věci vyžádal Ústavní soud ČR vyjádření Krajského soudu v Brně k podané ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu, který ve věci rozhodoval uvedla, že příslušné veřejné
III. ÚS 153/96
zasedání skutečně bylo nařízeno na 2. 5. 1996 za účelem projednání odvolání rodičů obžalovaného M.T., tedy D. a Š.T. Dodala, že o konání tohoto veřejného zasedání byli uvědoměni pouze poškození - J. a J.P., ač správně podle §233 odst. 1 trestního řádu měl být o tomto veřejném zasedání uvědomen i jejich zmocněnec JUDr. K.V., Krajský soud v Brně však má za to, že i přes toto pochybení nebyla práva poškozených výrazně dotčena, neboť jim byla dána možnost účastnit se veřejného zasedání. Případná účast jejich zmocněnce by na výroku, kterým bylo rozhodnuto rozsudkem soudu I. stupně o nároku poškozených na náhradu škody nemohla nic změnit. Poškození totiž odvolání proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o jejich nároku na náhradu škody nepodali, ač rozsudek soudu I. stupně byl řádně doručen k rukám jejich zmocněnce. Za tohoto stavu věci, i kdyby v průběhu odvolacího řízení poškození doložili doklady upřesňující jejich nárok na náhradu škody, nemohla by jim být přiznána, neboť by to bylo v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 trestního řádu. Krajský soud v Brně potom své vyjádření k věci uzavírá s tím, že uvedené procesní pochybení není takového rázu (s ohledem na vyrozumění poškozených o konání veřejného zasedání), aby se dalo dovodit, že nevyrozuměním jejich zmocněnce o konání veřejného zasedání došlo k porušení č1. 90 a 95 Ústavy ČR a v důsledku toho také čl. 36 odst. 1 LZPS. Navrhl tedy podanou ústavní stížnost odmítnout s tím, že navrhované zrušení zmíněného usnesení by bylo v rozporu se zájmy samotných poškozených, neboť jím byl potvrzen výrok o vině a trestu obžalovaného T. a také výrok o náhradě škody, na kterém krajský soud nemohl s ohledem na ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu nic změnit.
Ústavní soud ČR si k posouzení věci vyžádal trestní spis vedený u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 6/96. Z uvedeného spisu potom zjistil, že skutková tvrzení stran neúčasti zmocněnce poškozených na veřejném zasedání konaném dne 2. 5. 1996 před Krajským soudem v Brně odpovídají skutečnosti. Z předloženého spisu jednoznačně plyne, že veřejné zasedání bylo
III. ÚS 153/96
nařízeno na 2. 5. 1996 a mimo jiných o termínu jeho konání byli uvědoměni i poškození J. a J.P., ne však již jejich zmocněnec JUDr. K.V., když plná moc navrhovatelů (poškozených), kterou zmocňují ke svému zastupování, je obsažena ve spisu samotném. Ze spisu je také patrna účast zmocněnce na hlavních líčeních konaných před Okresním soudem v Břeclavi ve dnech 7. 2. 1996 a 21. 2. 1996, stejně jako skutečnost, že oba poškození byli rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č.j. 2 T 6/96-232, ze dne 21. 2. 1996, podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z uvedeného spisu je také zřejmé, že v projednávané věci poškození ani jejich zmocněnec odvolání nepodali.
Na tomto místě je potřebné znovu připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy. Proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem pouze potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté LZPS. V daném případě však Ústavní soud nedospěl k závěru, že popsaným postupem byla práva na soudní ochranu tak, jak jsou obsažena v Ústavě ČR (namítané čl. 90 a 95 odst. 1) i v LZPS (namítaný č1. 36 odst. 1) zasažena. Nutno uvést, a to je zřejmé, že Krajský soud v Brně pochybil, když o termínu veřejného zasedání nevyrozuměl zmocněnce poškozených, ač tak byl povinen učinit zejména i v souladu s procesním předpisem (porušil tak již zmíněné ustanovení §233 odst. 1 trestního řádu). Na straně druhé však třeba současně zdůraznit, že oba poškození byli o termínu veřejného zasedání vyrozuměni, a zejména je nepochybné, že do výroku trestního soudu (týkajícího se rozhodnutí o náhradě škody) poškození (a rovněž tak ani jejich zmocněnec), odvolání nepodali. Za této situace lze akceptovat stanovisko Krajského soudu v Brně, který (jsa si vědom svého pochybení) uvedl, že v dané fázi trestního řízení by musel rozhodnout (stran náhrady škody) stejným způsobem, jak ve veřejném zasedání dne 2. 5. 1996 rozhodl. To znamená, že při
III. ÚS 153/96
absenci odvolání poškozených by musel (vázán trestním řádem) postupovat dle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu a na rozhodnutí okresního soudu by takto již ničeho změnit nemohl. Jinými slovy je Ústavní soud přesvědčen o tom, že v daném případě (přes zmíněné pochybení krajského soudu), nebyla zasažena namítaná základní práva navrhovatelů respektive intenzita uvedeného pochybení nedosáhla hranic postupu protiústavního. V tomto světle se zjištěné pochybení jeví jako pochybení, které nemá a nemůže mít vliv na případné opakování veřejného zasedání. Totiž ani v případě znovu konaného veřejného zasedání (i za eventuální účasti zmocněnce poškozených) by krajský soud nemohl rozhodnout jinak z důvodů již shora uvedených. Nutno tedy uzavřít s tím, že zjištěné pochybení není natolik závažné a zásadní, aby vykázalo porušení namítaných základních práv a ve svém důsledku ani tato základní práva nezasáhlo. Jde sice o vadu řízení, nikoliv však do té míry podstatnou, že by mohla založit zrušení rozsudku v odvolacím řízení a že by mohla v konečném důsledku ovlivnit vůbec zásady spravedlivého procesu respektive práva na soudní ochranu.
S ohledem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu
`