ECLI:CZ:US:1997:3.US.155.97
sp. zn. III. ÚS 155/97
Usnesení
III. ÚS 155/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.V., zastoupené advokátem JUDr. J.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. 10 Ca 542/96, mimo ústní jednání dne 25. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 2. 5. 1997, které jinak splňovalo formální náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §82 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.], domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. 10 Ca 542/96, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu S. ze dne 1. 11. 1996, čj. PÚ 507/93/Sc, jímž bylo určeno, že stěžovatelka není vlastnicí konkrétně označených nemovitostí v k. ú. M.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že Krajským soudem v Českých Budějovicích, jako orgánem veřejné moci, jí bylo odepřeno právo na spravedlivou ochranu, neboť "nebyla soudem poučena a vedena ke splnění své důkazní povinnosti ve směru
III. ÚS 155/97
korespondence s důkazní povinností s jejím skutkovým tvrzením". V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatelka rozvedla, že ani v původním ani v restitučním řízení nebyla nikdy řádně poučena o své důkazní povinnosti, tedy v podstatě o tom, jaké důkazy má o svém tvrzení soudu navrhnout; v takovém postupu orgánu veřejné moci spatřuje stěžovatelka porušení svého ústavně zaručeného základního práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již několikrát ve své četné judikatuře vyložil, za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a proto postačuje stěžovatelku odkázat na již ustálenou a veřejně dostupnou judikaturu Ústavního soudu (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 5) a stručně připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem hlavy páté, a jestliže tak svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci podmínky dané procesními předpisy (v posuzované věci, podmínky občanského soudního řádu a kautel plynoucích z ústavního pořádku republiky), nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodování obecných soudů přezkoumávat.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uváděných samotnou stěžovatelkou v ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo odkázáno.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak z výroku tohoto rozhodnutí je patrno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák, č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 25. 9. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR