ECLI:CZ:US:1997:3.US.158.96
sp. zn. III. ÚS 158/96
Usnesení
III. ÚS 158/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele R., zastoupeného advokátem JUDr. M.Š., proti F.ú. a F.ř., mimo ústní jednání dne 27. 2. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 10. 6. 1996, doplněným podáním ze dne 10. 2. 1997, které jinak - jako ústavní stížnost - splňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení (§34 zák. č. 182/1993 Sb.), domáhá se stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 1996, č.j. 15 Ca 693/95-12, platebního výměru F.ú. v Č.L., č. 1/94 z 11. 4. 1994, opravného platebního výměru č. 1/94 z 10. 5. 1994 a rozhodnutí o opravě č. 7/95 z 3. 5. 1995, rozhodnutí F.ř. v Ú., z 21. 4. 1995, č. j. 8846/240/94, a rozhodnutí z 3. 10. 1995, č.j. 14822/140/95. Svou ústavní stížnost stěžovatel odůvodňuje tím, že citovanými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv
III. ÚS 158/96
a svobod, dle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod spatřuje pak stěžovatel v tom, že F.ú. (platebním výměrem č. 1/94 z 11. 4. 1994, ve
znění opravného platebního výměru č. 1/94 z 10. 5. 1994 a rozhodnutí o opravě č. 7/95 z 3. 5. 1995, ve spojení s rozhodnutím F.ř. v Ú., z 21. 4. 1995, č. j. 8846/240/94, a z 3. 10. 1995, č. j. 14822/140/95) byla mu stanovena daň z převodu nemovitostí ve výši 1 335 000 Kč dle zákona č. 322/1993 Sb., ačkoli v době uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitosti platil zákon č. 357/1992 Sb. (ve znění zákona č. 18/1993 Sb.), podle něhož vzniklá daňová povinnost z prodeje nemovitosti dosáhla částky 404 311 Kč. Protože zákon č. 322/1993 Sb. nabyl účinnosti dne 1.1.1994 a protože k převodu vlastnického práva došlo dne 4.1.1994, shledává stěžovatel postup f.ú. nesprávným v tom, že aplikují na daný případ již citovaný zákon č. 322/1993 Sb., což je však v rozporu s ustanovením §5 odst. 2 zák. č. 545/1992 Sb.; dle něho totiž právní předpisy nabývají platnosti dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů s tím, že pokud není stanovena účinnost pozdější, nastává jejich účinnost patnáctým dnem po vyhlášení. Takto stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozuje, že byl-li citovaný zákon 322/1993 Sb. vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 30. 12. 1993, nemohl nabýt účinnosti dnem 1. 1. 1994, ale až patnáctým dnem po vyhlášení, tedy až po právní moci rozhodnutí příslušného orgánu o převodu vlastnictví.
Závěrem pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud v Ústí nad Labem, rozhodující o jeho opravném prostředku proti rozhodnutí F.ú. a F.ř., dospěl k nesprávným právním závěrům, a proto navrhl vedle zrušení rozhodnutí správních orgánů a rozhodnutí obecného soudu (jak vpředu jsou označena) též zrušení čl. IV zákona č. 322/1993 Sb.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo (svoboda). Porušení svého základního práva (dle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) stěžovatel spatřuje - jak již řečeno - v tom, že účinnost zákona č. 322/1993 Sb. neměla být stanovena dnem 1. 1. 1994, ale až patnáctým dnem od jeho vyhlášení.
Naznačený závěr však nemá oporu ani v Listině základních práv a svobod ani v mezinárodní smlouvě, kterou by byla Česká republika vázána; nadto stanovení účinnosti zákona je plně v pravomoci zákonodárného orgánu.
Ústavní stížnost stěžovatele byla Ústavním soudem ČR shledána zjevně neopodstatněnou, a to zejména z důvodů, že Ústavnímu soudu dle ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. nepřísluší přezkoumávat úmysl zákonodárce vztahující se k aplikaci ustanovení zák. č. 545/1992 Sb. (§5 odst. 2), a proto nezbylo než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Stížnost stěžovatele byla pro uvedenou zjevnou neopodstatněnost odmítnuta a tím nejsou dány ani podmínky pro řízení o návrhu stěžovatele na zrušení navrhované části zákona č. 322/1993 Sb. [§64 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 27. 2. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
Soudce Ústavního soudu ČR