ECLI:CZ:US:1997:3.US.165.97
sp. zn. III. ÚS 165/97
Usnesení
III. ÚS 165/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele ing. P.V., zastoupeného advokátem JUDr. V.S., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 13. 5. 1997 ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. 5 To 99/96. Vrchní soud v Praze v dané věci rozhodoval v důsledku odvolání podaného městským státním zástupcem v Praze i navrhovatele samotného (stejně jako dalších, tehdy spoluobžalovaných). Tato odvolání směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1996, sp. zn. 3 T 13/95, v případě navrhovatele potom do všech výroků zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze týkajících se jeho osoby. Uvedeným rozsudkem byl totiž navrhovatel (jako obžalovaný) uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jednak trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §.257a odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zák. a odsouzen podle §250. odst. 4 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 000,- Kč a pro případ maření výkonu tohoto trestu mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Jak již uvedeno, proti
III. ÚS 165/97
citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal odvolání městský státní zástupce (ohledně navrhovatele pouze do výroku o trestu, kdy se domáhal i uložení trestu zákazu činnosti - práce v bankovnictví a trestu propadnutí věci - osobního počítače AMSTRAD s monitorem a klávesnicí). Dále vyslovil v odvolání určité pochyby o správnosti kvalifikace trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací i podle odstavce třetího ustanovení §257a tr. zák. (s tím, že by snad mohlo dojít k dvojímu přičítání škody velkého rozsahu). Navrhovatel (jako obžalovaný) důvodnost svého odvolání spatřoval (kromě uložení nepřiměřeně vysokého trestu) především v nesprávném právním posouzení žalovaného skutku. To dle jeho názoru spočívalo v tom, že se nemohl dopustit jednočinného souběhu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zák. s tím, že žalovaný skutek je speciálním případem podvodu formou zneužití záznamu na nosiči informací, přičemž účelem speciálních ustanovení je postihnout útok zvláštním způsobem, odchylně od obecného. Navrhovatel ve zmíněném odvolání tedy dospěl k závěru, že žalovaný skutek v daném případě měl být kvalifikován pouze jako trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zák., jinak by došlo k porušení zásady ne bis in idem. Poukázal konečně na to, že v důsledku nesprávně kvalifikovaného jeho jednání vyplynul i nepřiměřeně přísný trest, vyměřený právě v rámci trestní sazby stanovené v §250 odst. 4 tr. zák.
Vrchní soud potom svým rozsudkem ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. 5 To 99/96, odvolání navrhovatele (obžalovaného) zamítl (současně ovšem v důsledku odvolání městského zástupce v Praze změnil peněžitý trest a uložil dále tresty zákazu činnosti a propadnutí věci). Ve svém rozhodnutí, sp. zn. 5 To 99/96, Vrchní soud v Praze uvedl, že vycházel z bezesporu správně a úplně zjištěných skutkových okolností (které ostatně ani odvoláním napadeny nebyly). Stran jednočinného souběhu shora uvedených trestných činů Vrchní soud v Praze dovodil, že je namístě připomenout, že trestné činy jsou v poměru speciality pokud jde o ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, a to má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby tak byla vystižena zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti takových útoků pro společnost. Z obsahu odvolání (uvedl vrchní soud) se tak podává, že by mělo jít o složenou skutkovou podstatu vůči skutkové podstatě, kterou lze považovat za její část. Zde se požaduje, aby základní skutková podstata byla ve svém složení obsažena všemi znaky. Tak tomu ovšem v daném případě není (dovozuje vrchní soud), neboť objektem tr. činu podle §257a) tr. zák. je ochrana dat
111. ÚS 165/97
uložených na nosiči informací proti neoprávněným změnám a proti jejich neoprávněnému použití, předmětem ochrany je nosič informací, jeho obsah a technické i programové vybavení počítače. Úmysl a jednání pachatele tak směřuje k získání přístupu k nosiči informací a v tomto konkrétním případu k zásahu do technického nebo programového vybavení počítače. Způsobení škody jinému zde znamená způsobení majetkové újmy, za kterou lze považovat zmenšení hodnoty věci vyjádřitelné v penězích nebo ušlý zisk a" jinou újmou" se rozumí i nehmotné ztráty způsobené v důsledku zneužití informací či zásahu do počítače. Naproti tomu objektem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je cizí majetek. Úmysl a jednání pachatele směřuje k uvedení někoho v omyl či využití něčího omylu, aby sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatil. Škoda na cizím majetku je újma výlučně majetkové povahy, čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Vrchní soud potom uzavírá, že již z takového výčtu znaků skutkových podstat obou posuzovaných trestných činů je zřejmé, že zmíněná ustanovení nejsou určena k ochraně týchž zájmů, a proto nemohou být v poměru speciality. Z těchto úvah a hledisek pak dovozuje, že jednočinný souběh tak není vyloučen. Nedospěl potom ani k závěru, že by mohlo jít o tzv. faktickou konzumpci, když dovodil, že jednání navrhovatele (obžalovaného) kvalifikované jako trestný čin podle §257 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zák., (které bylo prostředkem ke spáchání trestného činu odvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.), bylo natolik významné a pro společnost nebezpečné, že je nebylo lze hodnotit jako prostředek relativně malého významu, který by byl trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. konzumován. Nakonec vrchní soud reagoval ve zdůvodnění svého rozhodnutí i na námitku státního zástupce týkající se kvalifikace jednání navrhovatele z hlediska třetího odstavce ustanovení §257a tr. zák. (to však stejně jako úvaha o tzv. faktické konzumpci není předmětem ústavní stížnosti). Vrchní soud takto dospěl k závěru, že právní kvalifikace jednání navrhovatele (obžalovaného) je správná a odvolací námitky v tomto směru (týkající se rozhodování o vině) posoudil jako nedůvodné.
Jak již řečeno, uvedený rozsudek napadl navrhovatel ústavní stížností.Odůvodnění zmíněné ústavní stížnosti potom obsahuje argumentaci, která je v podstatě shodná s argumentací uvedenou shora, totiž s důvody, které vedly navrhovatele k podání odvolání do zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze. Trvá na tom, že žalovaný skutek je speciálním případem podvodu (§250 tr. zák.) formou zneužití záznamu na nosiči informací (§257a tr. zák.) a účelem speciálních ustanovení je právě postihnout tento útok zvláštním způsobem, odchylně od obecného (a to bez ohledu na záměr způsobit škodu a sebe a jiného obohatit). V naznačeném postupu Městského soudu v Praze a následně i Vrchního soudu v Praze potom
spatřuje porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod v části, která hovoří o tom, že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Uzavírá, že jestliže tedy zákon stanoví speciální skutkovou podstatu trestného činu pro to které jednání, nemůže být takové jednání posuzováno i podle jiného zákonného ustanovení.
Z vyjádření předsedy senátu Vrchního soudu v Praze, které si Ústavní soud vyžádal, plyne, že ten se v plném rozsahu odvolává na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodává, že tvrzení navrhovatele takto pokládá za nedůvodné s tím, že ten se pouze snaží prosadit pro sebe výhodnější právní posouzení svého trestného jednání. S poukazem na uvedené potom ústavní stížnost pokládá v celém rozsahu za zjevně neopodstatněnou a navrhuje jako takovou podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, případně podle §82 odst. 1 cit. zákona nálezem Ústavního soudu zamítnout.
Na tomto místě znovu nutno zdůraznit, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Vycházeje z uvedeného úhlu pohledu na projednávanou věc i z obsahu spisového materiálu, který si vyžádal (spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 13/95) dospěl k závěru, že v daném případě jde o návrh zjevně neopodstatněný. I Ústavní soud sdílí vývody učiněné soudem vrchním, kdy argumentace uvedená zejména v odůvodnění rozsudku vrchního soudu, sp. zn. 5 To 99/96, ze dne 26. 3. 1997, (str. 10, 11) je přiléhavá a odpovídá zákonu a v konečném důsledku neporušuje do úvahy přicházející ustanovení Listiny základních práv a svobod (zejména potom čl. 39 Listiny základních práv a svobod označený navrhovatelem).
Znovu nutno upozornit na argumentaci obsaženou v odůvodnění citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 99/96, zejména na úvahy o objektu trestného činu, způsobení škody. Vůči zmíněné argumentaci nemá výhrad ani Ústavní soud a považuje ji za přesvědčivou. Obdobným způsobem uvažuje i právní teorie zabývající se problematikou jednočinného souběhu - např. komentář k Trestnímu zákonu (autoři Šámal, Rizman. C.H. Beck 1994), ve kterém je uvedený jednočinný souběh s odkazem na důvody obsažené již vpředu, označen za možný. Tvrzení, že taková úvaha nemá oporu v judikatuře, která ostatně ani neexistuje, je v daných souvislostech irelevantní, když napadené rozhodnutí je snad právě jedno z těch, které v rámci uvedené problematiky právě judikaturu tvoří.
III. ÚS 165/97
S poukazem na uvedené skutečnosti potom Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR