ECLI:CZ:US:1997:3.US.168.97
sp. zn. III. ÚS 168/97
Usnesení
III. ÚS 168/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele V.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal včas ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp zn. 6 To 778/96, ze dne 2. 5. 1997. Krajský soud v Ostravě v dané věci rozhodoval o odvolání podaném navrhovatelem, které směřovalo do rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, č.j. 2 T 114/96-108, ze dne 4. 11. 1996. Uvedeným rozsudkem byl totiž navrhovatel (jako obžalovaný) uznán vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona a jednak trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 5 let. Konečně také bylo rozhodnuto o náhradě škody dle §228 odst. 1 trestního řádu. Jak již uvedeno, proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně podal odvolání navrhovatel (obžalovaný). V podaném odvolání polemizuje s odůvodněním rozsudku Okresního soudu Vsetín v podstatě s tím, že dle jeho názoru nebylo bezpečně a spolehlivě prokázáno, že to byl právě on, který v kritické době řídil automobil a není tedy postaveno najisto, že to byl on, který s tímto vozem způsobil dopravní nehodu, při
111. ÚS 168/97
které přišel o život V.P. Soudu vytkl, že neprovedl i důkazy, které navrhoval a které mohly mít zásadní význam pro posouzení základních otázek viny (rozuměno toho, kdo vůbec automobil v rozhodné době řídil). Poukázal i na to, že provedené důkazy soudem 1. stupně nebyly dostatečně pečlivě vyhodnoceny v jejich vzájemné souvislosti. Jeho výhrady také směřovaly proti znaleckému posudku z oboru soudního lékařství stran mechanismu vzniku zranění poškozeného a s tím související jeho poloze v havarovaném autě v době nehody. Dále poukázal na to, že před soudem nebyla slyšena svědkyně, která by mohla napomoci zjistit, kdo řídil později havarované vozidlo v době, kdy odjíždělo od hotelu K.
Krajský soud potom svým rozsudkem ze dne 2. 5. 1997, č.j. 6 To 778/96-125, napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a za použití §259 odst. 3 tr. řádu navrhovateli (obžalovanému) uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a pro jeho výkon jej podle §39 odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dohledem. Uložil mu také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let, když v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. V odůvodnění svého rozhodnutí (v části týkající se argumentace navrhovatele uplatněné v jeho odvolání), potom krajský soud uvedl, že nelze přisvědčit námitkám vysloveným v odvolání. Dospěl takto k závěru, že zejména znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství bylo spolehlivě prokázáno, že vozidlo v kritické době řídil obžalovaný (navrhovatel). Odvolací soud také uvedl, že zmíněný znalecký posudek není potřebné doplnit, když nelze ani dovodit, že by hodnocení podaného znaleckého posudku trpělo vadami, případně nebylo dostačující pro učiněné právní závěry. S ohledem na obsáhle provedené dokazování i skutečnosti z něj plynoucí dospěl soud k závěru, že výpověď další navrhované svědkyně je ve všech souvislostech případu nadbytečná, když provedené důkazy jsou dostatečné pro soudem učiněný závěr o vině.
Jak již řečeno, uvedený rozsudek napadl navrhovatel ústavní stížností. Její odůvodnění potom obsahuje argumentaci, která je v podstatě shodná s argumentací uvedenou shora, totiž s důvody, které vedly navrhovatele k podání odvolání do zmíněného rozsudku Okresního soudu Vsetín. V naznačeném postupu (hodnocení znaleckého posudku a nevyslechnutí navrhované svědkyně), obou uvedených soudů potom spatřuje porušení čl. 8 odst. 2 a, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s tím, že nikdo nesmí být stíhán jinak než způsobem stanoveným zákonem a s tím, že je právem každého, aby se v rámci soudního řízení mohl sám či prostřednictvím obhájce hájit.
III. ÚS 168/97
Z vyjádření předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě, které si Ústavní soud vyžádal, plyne, že ten je přesvědčen o zákonném postupu v projednávané věci s tím, že provedené dokazování bylo provedeno v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu, pokládá je za přesvědčivé a dále navrhované důkazy má v podstatě za nadbytečné bez vlivu na rozhodnutí o vině. Závěrem navrhl, aby napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě bylo ponecháno beze změn.
Na tomto místě nutno opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Vycházeje z uvedeného úhlu pohledu na projednávanou věc i z obsahu spisového materiálu, který si vyžádal (spis Okresního soudu Vsetín, sp. zn. 2 T 114/96) dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. I Ústavní soud sdílí vývody učiněné soudem krajským, kdy argumentace obsažená v rozsudku Krajského soudu v Ostravě je přiléhavá a odpovídá zákonu a v konečném důsledku neporušuje do úvahy přicházející ustanovení Listiny základních práv a svobod (a to ani namítané ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Znovu nutno upozornit na argumentaci obsaženou v odůvodnění citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 6 To 778/96, která je přesvědčivou, zabývá se provedenými důkazy, dovozuje jejich věrohodnost, když zároveň odpovídajícím způsobem vysvětluje svůj postoj k dalším navrhovaným důkazům (svědkyně H.) či jejich doplnění (znalecký posudek z odvětví soudního lékařství). I Ústavní soud je přesvědčen, že provedené dokazování v dané věci poskytlo zcela postačující prostor k odpovídajícím a odpovědným úvahám o vině navrhovatele, když je zjevné, že soud při konečném hodnocení důkazů nepostupoval libovolně, nýbrž pečlivě vážil všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu a své rozhodnutí odůvodnil právě objektivními skutečnostmi, které také zjistil a vyvodil z nich logické důsledky. V tom, že soud nepřipustil další návrhy na dokazování, přičemž v odůvodnění rozsudku dostatečně vysvětlil a zhodnotil provedené důkazy, nelze spatřovat porušení ústavně chráněných základních práv. Nelze tedy než uzavřít, že trestní stíhání navrhovatele probíhalo způsobem a za užití důvodů, které stanoví zákon, přičemž právo navrhovatele (obviněného) na svou obhajobu nebylo nijak zasaženo.
III. ÚS 168/97
S poukazem na uvedené skutečnosti potom Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 1997
JUDr.VIadimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR