ECLI:CZ:US:1997:3.US.172.97
sp. zn. III. ÚS 172/97
Usnesení
III. ÚS 172/97-7
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele K.F., zastoupeného advokátkou JUDr. E.H., o návrhu ze dne 7. května 1997, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu 20. května 1997 a podaným ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhal přezkoumání postupu řízení před obecnými soudy, které jej zavázaly k zaplacení částky 14.222,- Kč a nákladů řízení. Vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů porušily zásadu rovnosti účastníků, proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, zejména když zcela nekriticky převzaly závěry znalce, přičemž nebyly provedeny důkazy listinami, z nichž znalec vycházel a dále stěžovatel poukázal na čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR, na čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. ledna 1997, č. j. 8. Co 2538/96-122, zrušil pro rozpor s citovanými články ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, když provedením výkonu by byla ohrožena podnikatelská činnost stěžovatele a obživa jeho rodiny.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), proto také
nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.).
Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Jak bylo zjištěno z obsahu spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 4 C 559/92, obecný soud dospěl ke zjištění, že rozhodnutí ve věci závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Ustanovil proto znalce, uložil mu povinnost vypracovat posudek písemně, znalecky posudek byl pro námitky stěžovatele znalcem doplněn ústně u jednání odvolacího soudu a všechny provedené důkazy byly hodnoceny tak, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (§127 a §132 obč. soudního řádu). Obecné soudy se při provádění a hodnocení důkazů nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod či s čl. 96 Ústavy ČR, když v provedeném řízení shledaly žalobu, směřující proti stěžovateli, důvodnou v rozsahu, vyplývajícím z výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. ledna 1997, č. j. 8 Co 2538/96-122.
Pro výše uvedené byl návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnut.
S ohledem na odmítnutí návrhu Ústavní soud již nevyzýval zástupce stěžovatele k odstranění vady předložené plné moci, jejíž obsah neodpovídal §31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., a neměl důvod k rozhodování o návrhu na odklad výkonu stížností napadeného rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 5. června 1997
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj
K