ECLI:CZ:US:1997:3.US.18.97
sp. zn. III. ÚS 18/97
Usnesení
III. ÚS 18/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal osobně dne 17. 1. 1997 ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 5 Co 1788/96-43, ze dne 23. 10. 1996, kterým - byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku, čj. 5 C 270/94-33, ze dne 16. 5. 1996. Napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo obsažené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 270/94 vedený u Okresního soudu v Písku. Ze spisového materiálu ústavní soud zjistil, že navrhovatel (tehdy ještě spolu s matkou H.B.) podal u Okresního soudu v Písku návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy na nemovitost, kterou uzavřeli rodiče navrhovatele s M. Návrh na určení neplatnosti odůvodňoval navrhovatel tím, že při uzavírání kupní smlouvy bylo porušeno ust. §37 a 39 občanského zákoníku (dále jen "o.z."), 'protože tento právní úkon nebyl učiněn svobodně a navíc byl použit nesprávný předpis pro ocenění předmětné nemovitosti. Znalecký posudek, podle něhož byla cena stanovena, vycházel ze zákona o hospodaření s byty, přičemž objekt nebyl určen k bydlení Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy spatřoval navrhovatel v tom, že na daný případ nešlo aplikovat restituční předpisy.
Kupní smlouva, jejíž neplatnost měla být v řízení určena, byla uzavřena dne 18. 1. 1971 mezi manžely J. a H.B. jako prodávajícími a M. jako
III. ÚS 18/97
kupujícím. Touto smlouvou prodali manž. B. dům čp. 6 a stav. parcelu č. 72 v k.ú. K. za kupní cenu 48 810 Kčs. Navrhovatel namítal, že kupní smlouva nebyla uzavřena svobodně, což dokládal výpovědí svou a výpovědí svědkyně - sestry navrhovatele. Nedostatek svobodné vůle prokazoval tím, že rodiče byli k prodeji nemovitosti nuceni s poukazem, že pokud nemovitost neprodají, bude jim stejně vyvlastněna. Jednání, která rodiče vedli, bylo několik, navrhovatel sám byl přítomen jen u jednoho. Sestra navrhovatele nebyla přítomna u žádného jednání, o tom, že rodiče byli k prodeji nemovitosti nuceni, věděla jen z vyprávění otce. V předmětné nemovitosti již rodiče delší dobu nežili, větší část nemovitosti měla pronajatu M, za což platila nájemné, v další části byly umístěny kanceláře JZD. Porušení §39 o.z. spatřoval navrhovatel v tom, že dům byl pro účely převodu nesprávně oceněn. Znalecký posudek vycházel z toho, že objekt byl převáděn jako rodinný dům, a stanovil kupní cenu na 48 810 Kčs. Podle navrhovatele tento objekt nebyl určen k bydlení a byl využíván jako provozovna. Podle znaleckého posudku, který měli k dispozici prodávající, byl objekt posouzen jako nebytový a jeho cena byla stanovena ve výši 92 674 Kčs.
Z listinných dokladů, předložených odpůrcem, bylo zjištěno, že dopisy ze dne 28.2. 1969 a 22. 8. 1969 J.B. jako jeden z prodávajících a vlastník předmětné nemovitosti nabízel odpůrci předmětnou nemovitost ke koupi s tím, že je ochoten ji prodat za odhadní cenu. Dále soud zjistil ze záznamu pořízeného u odpůrce, že mezi manžely B. a odpůrcem byla uzavřena smlouva o dočasném užívání objektu na dobu 5 let se sjednaným předkupním právem ve prospěch odpůrce. Dále soud zjistil z dopisu ONV ., ze dne 31. 5. 1971, adresovaného M., že v roce 1971 existovaly vůči manželům B. finanční pohledávky státu, a to 12 200 Kčs jako dlužná domovní daň a 17 855 Kčs jako úhrada za investice vložené MNV I do předmětných nemovitostí. Dále soud zjistil, že po prodeji nemovitosti byly rozhodnutím ONV ze dne 13. 6. 1972 určeny dvě místnosti v domě jako neobytné a na základě potřebných podkladů byla obytná část adaptována na prodejnu smíšeného zboží.
Na základě provedených důkazů dospěl pak Okresní soud v Písku k závěru, že návrh není důvodný. Neplatnost kupní smlouvy namítal navrhovatel z toho důvodu, že právní úkon nebyl učiněn svobodně, čímž bylo porušeno ust. §37 o.z. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že navrhovatel neprokázal nedostatek svobodné vůle, výpověď navrhovatele i svědkyně zpochybnily především listinné důkazy předložené odpůrcem. Jedná se o dopisy, které byly psané panem J.B. na adresu odpůrce, jimiž nabízel nemovitost, kterou dosud odpůrce užíval na základě dohody o dočasném užívání, k prodeji. Za takové důkazní situace nemohl soud dovodit, že předmětný právní úkon nebyl učiněn svobodně. Porušení ust. §39 o.z. spatřoval navrhovatel v tom, že byl porušen cenový předpis, podle něhož byla nemovitost oceňována. Podle ust. §399 odst. 2 o.z., platného v době uzavírání kupní smlouvy, dohodnutá kupní cena nesměla přesahovat cenu stanovenou podle cenových předpisů. Zákonem tedy byla stanovena pouze horní hranice pro dohodnutou cenu, nižší cena vyloučena nebyla. Neplatnost právního úkonu byla v té době spojena pouze s případy, kdy kupní cena podle kupní
III. ÚS 18/97
smlouvy přesahovala cenu, stanovenou cenovými předpisy. V daném případě došlo mezi smluvními stranami k ujednání, že kupní cena bude stanovena částkou 48 810 Kčs. Tato částka nepřesahovala žádný ze znaleckých posudků, a proto nelze podle názoru Okresního soudu v Písku v ujednání o kupní ceně spatřovat neplatnost předmětného právního úkonu. Okresní soud v Písku proto vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem rozsudkem, čj. 5 C 270/94-33, ze dne 16. 5. 1996, zamítl návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi manž. B. a M.
o prodeji a koupi domu čp. 6 se stav. parcelou č. 72 v k.ú. K.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku se navrhovatel odvolal s tím, že podle jeho názoru v průběhu řízení bylo prokázáno, že kupní smlouva nebyla uzavřena svobodně a že byl aplikován nesprávný cenový předpis. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně o tom, že v řízení nebyl prokázán nedostatek svobodné vůle. Odvolací soud vycházel z toho, že Okresní soud v Písku nezjistil žádný nátlak, když neuvěřil tvrzení navrhovatele a jeho sestry a vyšel z listinných důkazů, ze kterých vyplývá, že sám původní vlastník nabízel předmětnou nemovitost odpůrci k prodeji. Vzhledem k tomu, že v řízení před odvolacím soudem nebyly navrhovány další důkazy k této otázce, nelze podle názoru odvolacího soudu učinit závěr o tom, že kupní smlouva byla uzavřena nesvobodně. Odvolací soud se ztotožnil i se
závěrem soudu I. stupně v tom, že v daném případě není prokázán rozpor s cenovými předpisy. Tehdy platný o.z. totiž stanovil pouze horní hranici, kterou dohodnutá kupní cena nesmí překročit, přičemž nižší cena nebyla vyloučena. Odvolací soud za situace, že existovaly dva znalecké posudky, a to znalecký posudek na částku 92 674 Kčs, který si nechali vypracovat prodávající, a pozdější znalecký posudek na částku 48 810 Kčs, který byl zpracován pro kupujícího, shledal, že v daném případě se jednalo právě o dohodu
o nižší kupní ceně. Prodávající měli zájem prodat nemovitost za cenu podle prvého znaleckého posudku, protože však odpůrce tuto cenu neakceptoval, přistoupili na cenu podle druhého znaleckého posudku. Cenový předpis takový postup umožňoval. V daném případě však nelze učinit závěr o rozporu kupní ceny s cenovými předpisy, i když znalecký posudek, z něhož vyplývala dohodnutá cena, je nesprávný. Odvolací soud přisvědčil navrhovateli v tom, že nebyl použit správný předpis pro ocenění nemovitosti. Tato skutečnost však nemění závěr o tom, že rozpor s cenovými předpisy není v daném případě dán, protože podle tehdy platného o.z. bylo možno dohodnout cenu nižší než cenu stanovenou znaleckým posudkem. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v daném sporu není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy. Podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem navrhovatele na požadovaném určení je třeba zkoumat se zřetelem ke konečnému smyslu rozhodnutí, jehož vydání se navrhovatelé domáhají, tedy zápisu do katastru nemovitostí. Z tohoto hlediska rozhodnutí
o určení neplatnosti kupní smlouvy nepostačuje a nemohlo by být podle zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
III. ÚS 18/97
věcných práv k nemovitostem, podkladem pro záznam vlastnického práva. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem odvolací soud rozsudkem, čj. 5 Co 1788/96-43, ze dne 23. 10. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Písku podal navrhovatel ústavní stížnost. V ústavní stížnosti navrhovatel dovozuje, že závěry soudu I. i II. stupně týkající se toho, že nezjistily skutečnosti, které by znamenaly neplatnost kupní smlouvy pro nedostatek svobodné vůle a rozpor s cenovým předpisem, nejsou správné. Navrhovatel uvádí, že on i jeho sestra (svědkyně) potvrdili při soudním jednání, že na prodávající byl činěn nátlak a bylo jim vyhrožováno vyvlastněním objektu. Nesvobodnou vůli vidí i v tom, že prodávající přistoupili na cenu navrženou odpůrcem. Poukazuje dále na skutečnost, že politickou podporou socialistických organizací, tj. i M, došlo k nerovnoprávnému postavení účastníků kupní smlouvy. Na všechny tyto skutečnosti navrhovatel poukazoval při soudním jednání, ale soudy je neakceptovaly. Tím, podle názoru navrhovatele, porušily soudy základní právo prodávajících podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, tj. právo vlastnické. Navrhl proto, aby Ústavní soud zrušil oba napadené rozsudky.
Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutím poukázal na to, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad jurisdikční činností obecných soudů. Do rozhodování obecných soudu může Ústavní soud zasáhnout jen potud, pokud jejich pravomocným rozhodnutím byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel v daném případě dovolává ochrany základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, musel se ústavní soud zabývat přezkoumáním napadených rozhodnutí i řízení, které jim předcházelo.
Navrhovatel uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo vlastnit majetek podle č1. 11 Listiny. Vlastnické právo je jedním ze základních subjektivních práv a má charakter práva věcného. Uvedenou charakteristikou se rozumí to, že se jedná o právo absolutní, které přísluší jen jednomu individuálně určenému subjektu a působí vůči všem, tj. neurčitému počtu blíže neurčených subjektů, kteří se musejí zdržet toho, aby ohrožovali výkon vlastnického práva. V tomto smyslu také čl. 11 Listiny poskytuje vlastnickému právu ochranu. Na druhou stranu však nelze ochranu poskytovanou čl. 11 Listiny chápat absolutně, ochrana je poskytována vlastnickému právu existujícímu v mezích zákona; spor o to, zda vlastnické právo existuje či nikoliv, neznamená porušení ust. č1. 11 Listiny. V předmětné věci se však nejednalo ani o spor o určení vlastnického práva. Předmětem soudního sporu, jehož výsledkem mělo být podle názoru navrhovatele porušeno základní právo podle čl. 11 Listiny, bylo určení neplatnosti kupní smlouvy, tj. spor týkající se vztahu závazkového, kterým není dotčeno základní právo podle č1. 11 Listiny. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že předmětná věc se nedotýká základního práva chráněného v čl. 11 Listiny, a proto nepovažuje ústavní stížnost v tomto bodě za důvodnou.
S ohledem na důvody, které navrhovatel uváděl v ústavní
III. ÚS 18/97
stížnosti, se Ústavní soud zabýval dále zkoumáním, zda napadenými rozhodnutími a řízením, které jim předcházelo, nebylo porušeno právo na spravedlivý a nestranný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, event. právo na veřejné projednání věci (čl. 38 odst.
2 Listiny) a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 1 Listiny). Právo na spravedlivý a nestranný proces předpokládá dodržení procesních pravidel, která stanoví procesní předpisy, zejména v daném případě občanský soudní řád (dále jen
"o.s.ř."). Právo na veřejné projednání věci znamená, že o věci musí být jednáno veřejně, neveřejné zasedání může být jen v případech stanovených zákonem. Právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům je pak nepřímým zdůrazněním zásady ústnosti soudního jednání ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i jim předcházející řízení z pohledu výše uvedených principů. Ze spisového materiálu je patrno, že soudy obou stupňů ve věci jednaly v souladu s procesními předpisy, jednání před soudy byla veřejná a ústní, oběma účastníkům byla dána možnost navrhovat důkazy, vyjadřovat se k důkazům předkládaným druhou stranou a uvádět svá stanoviska. Nelze proto soudům vytýkat, že by porušily základní práva navrhovatele podle č1. 36 odst. 1, event. podle č1. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Z důvodů, které navrhovatel uvádí v ústavní stížnosti, lze vyvodit, že v podstatě nesouhlasí s hodnocením důkazů, provedených soudy obou stupňů, a se závěry z nich vyvozenými. Ústavní soud se již několikrát ve svých rozhodnutích dotknul otázky dokazování před obecnými soudy a možnosti Ústavního soudu zasáhnout do tohoto procesu. Nezbývá proto, než opět tuto otázku připomenout s tím, že pokud obecné soudy při provádění dokazování vycházejí z ustanovení o.s.ř. a při hodnocení důkazů respektují pravidla stanovená o.s.ř., nemůže Ústavní soud přezkoumávat a znovu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. V daném případě soudy obou stupňů v odůvodnění uvedly, které důkazy provedly, resp. které neprovedly (s odůvodněním proč tak neučinily), zhodnotily je samostatně i ve vzájemných souvislostech. Soudy obou stupňů rovněž odůvodnily, o které důkazy svá rozhodnutí opřely. Touto svou činností soudy neporušily pravidla stanovená o.s.ř., nelze jim proto vytýkat, že by aplikací zásady volného hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními o.s.ř. porušily základní právo navrhovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Je na místě dodat, že pouhý neúspěch navrhovatele v předmětné věci, (když se mu nepodařilo prokázat rozhodné skutečnosti), neznamená ještě porušení jeho základních práv chráněných Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud dospěl proto k závěru, že ani z tohoto pohledu není ústavní stížnost důvodná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 1997
JUDr.Vladimír JURKA
sudce Ústavního soudu ČR