ECLI:CZ:US:1997:3.US.180.97
sp. zn. III. ÚS 180/97
Usnesení
III. ÚS 180/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti F.M., L.P. a M.K., zastoupených advokátkou JUDr. K.S., takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 22. 5. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 26. 5. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ministra zemědělství ČR, čj. 3813/96-1000, ze dne 11. 3. 1997, jímž bylo v řízení o rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu (dále jen "Ústřední pozemkový úřad"), čj. 761/96-3152-B, ze dne 16. 10. 1996, rozhodnuto tak, že rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu bylo zrušeno a řízení zastaveno. Podle názoru navrhovatelů bylo uvedeným rozhodnutím ministra zemědělství ČR porušeno jejich základní právo podle č1. 11 a č1. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení předmětné záležitosti si Ústavní soud vyžádal spis č.j. PÚ 876/91 Okresního úřadu, pozemkového úřadu v J.
III. ÚS 180/97
(dále jen "pozemkový úřad") a ze spisového materiálu zjistil, že navrhovatelé uplatnili podle zák. č. 229/1991 Sb. svůj restituční nárok u pozemkového úřadu a současně u povinných osob. Navrhovatelé uzavřeli s jednou z povinných osob, a to Lesy ČR, dne 7. 4. 1993 dohodu o vydání nemovitostí, které byly v dohodě přesně specifikovány. Rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., čj. RÚ-876/91-3-204/1, ze dne 9. 7. 1993, však dohoda nebyla schválena, protože pozemky jsou zastavěny rekreačními chatami. Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé opravný prostředek, o němž rozhodl Krajský soud v Brně, rozsudkem čj. 29 Ca 162/93, ze dne 14. 1. 1994 tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Vzhledem k tomu, že nebyla schválena dohoda o vydání nemovitostí, rozhodoval ve věci znovu pozemkový úřad, a to rozhodnutím podle §9 odst. 4 cit. zákona, čj. RÚ-876/91-7-204/1, ze dne 23. 6. 1995. Uvedeným rozhodnutím rozhodl pozemkový úřad tak, že nemovitosti, které jsou předmětem řízení, nelze vydat do vlastnictví oprávněných osob z důvodu uvedeného v ust. §11 odst. 1 písm. c) a e) cit. zákona. Současně pozemkový úřad konstatoval právo navrhovatelů na náhradu za nevydané pozemky. Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé dne 10. 8. 1995 ke Krajskému soudu v Brně opravný prostředek, který však vzali zpět podáním ze dne 20. 9. 1995. Krajský soud proto v řízení o opravném prostředku usnesením, čj. 29 Ca 328/95-14, ze dne 2. 10. 1995, toto řízení zastavil. Proti tomuto usnesení učinili navrhovatelé podání označené jako dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením, čj. 2 Cdon 355/96, ze dne 27. 6. 1996, tak, že řízení zastavil s odůvodněním, že v dané věci rozhodoval krajský soud v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, v němž není proti rozhodnutí soudu připuštěn opravný prostředek.
Navrhovatelé podali dne 21. 11. 1995 návrh na obnovu řízení, který byl zamítnut rozhodnutím pozemkového úřadu, čj. RPÚ-876/91-9-204/1, ze dne 17. 1. 1996, protože pozemkový úřad neshledal důvody pro obnovu řízení. Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé odvolání k nadřízenému orgánu podle správního řádu s tím, pokud odvolací orgán neshledá důvody pro obnovu řízení, že žádají o přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu ve
III. ÚS 180/97
věci samé, tj. rozhodnutí čj. RPÚ-876/91-7-204/1, ze dne 23. 6. 1995, mimo odvolací řízení podle §65 správního řádu. Ústřední pozemkový úřad v řízení o opravném prostředku konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení a rozhodnutím, čj. 761/96-3152-A, ze dne 10. 10. 1996, obnovu řízení nepovolil. O návrhu na přezkoumání meritorního rozhodnutí mimo odvolací řízení však rozhodnutím, čj. 761/96-3152-B, ze dne 16. 10. 1996, Ústřední pozemkový úřad rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil orgánu první instance k novému projednání a rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podala rozklad povinná osoba - Základní organizace M. O rozkladu rozhodl ministr zemědělství ČR rozhodnutím, čj. 3813/96-1000, ze dne 11. 3. 1997, tak, že rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu zrušil a řízení podle §30 správního řádu zastavil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že Ústřednímu pozemkovému úřadu nepříslušelo rušit rozhodnutí okresního pozemkového úřadu vydaného po rozhodnutí krajského soudu z důvodu, který byl v předchozím rozhodnutí krajského soudu přezkoumán, a proto je pozemkový úřad vázán názorem soudu v dané věci.
Proti rozhodnutí ministra zemědělství ČR podali navrhovatelé ústavní stížnost, kterou se dovolávají ochrany svých základních práv, a to zejména práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Porušení uvedeného práva spatřují navrhovatelé v tom, že
napadeným rozhodnutím byli poškozeni a zkráceni na svých právech. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá podle jejich názoru v tom, že rozhodnutí je zmatečné, zcela záměrně se nedotýká věci samé a naprosto se nevypořádalo s věcným zjištěním porušení zákona, které učinil Ústřední pozemkový úřad. V souladu s č1. 36 odst. 2 Listiny se cestou ústavní stížnosti domáhají přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ministra zemědělství ČR, jakož i postupu, který takovému rozhodnutí předcházel. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhují, aby Ústavní soud zrušil výše citované rozhodnutí ministra zemědělství ČR.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu vykonávat funkce náležející obecným soudům, stejně jako mu nepřísluší zasahovat do jurisdikce obecných soudů, pokud
III. ÚS 180/97
rozhodnutím veřejného orgánu nedošlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože v předmětné věci se navrhovatelé dovolávají ochrany svých práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i veškeré řízení ve věci samé.
Na základě přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Řízení ve věcech restitučních podle zákona č. 229/1991 Sb. je upraveno přímo tímto zákonem, který stanoví státní orgán, jenž má ve věci rozhodovat, a současně stanoví i opravné prostředky proti rozhodnutí takového orgánu. Podle §9 odst. 2 cit. zákona podléhá dohoda o vydání nemovitosti schválení pozemkovým úřadem. Pokud pozemkový úřad neschválí dohodu o vydání nemovitosti, pak podle §9 odst. 3 cit. zákona přezkoumává rozhodnutí pozemkového úřadu soud. Příslušným je krajský soud, který přezkoumává rozhodnutí pozemkového úřadu v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Z těchto ustanovení jednoznačně vyplývá zvláštní úprava řízení a rozhodování o restitučních nárocích podle cit. zákona, která vylučuje postup
podle správního řádu. Zvláštní úprava je však stanovena i pro další postup. Pokud ani soud neschválí dohodu o vydání nemovitosti, platí ust. §9 odst. 4 cit. zákona, tj. pozemkový úřad rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k předmětným nemovitostem. Proti rozhodnutí správního orgánu - pozemkového úřadu je stanoven opravný prostředek, ale i zde je zvláštní úprava mimo správní řízení, a to opět přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu soudem podle §9 odst. 6 cit. zákona. Je zapotřebí si uvědomit, že zák. č. 229/1991 Sb.. je, pokud jde o řízení před pozemkovým úřadem, zvláštní úpravou ve vztahu ke správnímu řádu. Pro rozhodování o restitučních nárocích podle §9 cit. zákona je pak nutno postupovat podle této zvláštní úpravy, a nikoliv podle obecných ustanovení správního řádu.
V předmětné věci rozhodoval pozemkový úřad podle §9 odst. 4 cit. zákona, proti jeho rozhodnutí podali navrhovatelé řádný opravný prostředek k soudu, avšak sami v rámci své dispoziční pravomoci tím, že své podání vzali zpět, zabránili tomu, aby
III. ÚS 180/97
příslušný krajský soud meritorně přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu. Vzhledem k této skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a proto je jejich ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. nepřípustná. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že ústavní stížností navrhovatelé napadli rozhodnutí ministra zemědělství ČR. Tímto rozhodnutím bylo pouze napraveno pochybení ústředního pozemkového úřadu, jenž rozhodoval ve věci, k jejímuž rozhodování nebyl oprávněn. Ústavní soud na základě výše uvedeného proto konstatoval, že ústavní stížnost, pokud se jedná o porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, není důvodná.
Navrhovatelé se dále dovolávají ochrany svého vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. V dané věci se však podle názoru Ústavního soudu nejedná o porušení tohoto základního práva vzhledem k tomu, že navrhovatelé neprokázali svůj restituční nárok v řízení, které je k tomuto účelu stanoveno příslušným právním předpisem, tj. zák. č. 229/1991 Sb. Proto ani v tomto případě nepovažuje Ústavní soud předloženou ústavní stížnost za důvodnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR