ECLI:CZ:US:1997:3.US.189.97
sp. zn. III. ÚS 189/97
Usnesení
III. ÚS 189/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele K.H., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 30. 5. 1997 Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 136/97 a sp. zn. 15 Co 137/97, s tvrzením, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva.
Ze spisu Okresního soudu v Klatovech, sp.zn. D 1113/96, který si vyžádal, Ústavní soud ČR zjistil, že jednání v dědickém řízení po zemřelém K.H. starším proběhlo nejdříve dne 9. 12. 1996 před notářem JUDr. V.H., jako soudním komisařem. Ten sepsal v řízení protokol, čj. D 1113/96-11, a vyhlásil návrh konečného usnesení. S tímto návrhem vyslovili účastníci souhlas, který stvrdili svými podpisy. Jak součástí protokolu, tak i návrhu konečného usnesení byla dohoda o vypořádání dědictví, uzavřená mezi dědici, pozůstalými P.H. a K.H. (stěžovatelem). Ve zmíněné dohodě bylo obsaženo i ujednání o tom, že pozůstalý K.H. "zaplatí dluhy dědictví a to pohřební výlohy převyšující pohřebné o 10 851,- Kč a pohledávku M.B. ve výši 30 000,- Kč,
111. ÚS 189/97
která vznikla uložením této částky na účet zůstavitele, vedený u Komerční banky a.s.". Následně pak Okresní soud v Klatovech dne 12. 12. 1996 nejdříve usnesením, čj. D 1113/96-15, stanovil odměnu soudnímu komisaři ve výši 1 920,- Kč a pak usnesením, čj. D 1113/96-16, schválil uvedenou dohodu o vypořádání dědictví.
Proti výše uvedeným usnesením podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že napadené usnesení o schválení dohody o vypořádání dědictví vycházelo z nedostatečně zjištěného stavu věci. Podle stěžovatele nebyl v řízení řádně osvědčen titul pohledávky paní J.B., zanesený do pasív dědictví.
Krajský soud v Plzni dne 17. 3. 1997 svými usneseními, čj. 15 Co 136/97 a 15 Co 137/97, obě usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dědicové se před soudním komisařem na znění dědické dohody shodli a shodu potvrdili svými podpisy. Účastníci si nesjednali možnost odstoupení od dohody, k všestrannému odstoupení od dohody rovněž nedošlo. Při uzavírání dohody rovněž žádná ze stran nejednala v omylu. Jestliže stěžovatel později, po uzavření dědické dohody, svůj původní úmysl přistoupit k dohodě změnil, nemůže to mít vliv na jeho vázanost smluvním projevem vůle. Krajský soud rozhodl ve věci ve smyslu ust. §214 odst. 2 písmeno c) o.s.ř. bez nařízení jednání.
Proti usnesením Krajského soudu v Plzni, čj. 15 Co 136/97 a čj. 15 Co 137/97, podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž opakuje argumentaci, uvedenou již v odvolání proti usnesení soudu prvého stupně a namítá, že těmito usneseními byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 11 odst. 1, věta prvá a druhá a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR. Soud se podle stěžovatele neřídil důsledně ustanovením §6 o.s.ř.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatel ve své stížnosti především namítá, že usneseními obecných soudů bylo porušeno jeho právo podle čl. 11 odst. 1, věta prvá a druhá Listiny základních
111. ÚS 189/97
práv a svobod. Podle zmíněných ustanovení Listiny každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Tato práva nebyla rozhodnutími soudů porušena. Okresní soud schválil usnesením v souladu s platným právem dohodu dědiců o vypořádání dědictví. Při jednání byly vzaty v úvahu všechny relevantní skutečnosti a předložené důkazy. Žádný z účastníků předložené důkazy při vlastním jednání nezpochybnil, s návrhem konečného usnesení účastníci vyslovili písemně souhlas. Rozhodnutím soudů nebylo zpochybněno právo stěžovatele vlastnit majetek, žádné z napadených usnesení se nijak nedotklo obsahu vlastnického práva stěžovatele.
Stěžovatel dále namítá porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv, tedy článků zaručujících tzv. právo na spravedlivý proces. Ani v tomto bodě Ústavní soud ČR neshledal porušení práva. Obecné soudy, respekt. soudní komisař, jednaly o věci v souladu s ustanoveními o.s.ř. Jednání před soudním komisařem byli všichni účastníci přítomni, byla při něm dodržena všechna zákonná ustanovení. Skutečnost, že stěžovatel dodatečně nesouhlasil s obsahem dohody, kterou dobrovolně a bez omylu uzavřel, nelze považovat za porušení jeho základního práva.
Nutno konečně souhlasit zejména s tím, že účastníci byli řádně seznámeni s majetkem a dluhy dědictví i s výši dědických nároků a v tomto směru ani Ústavní soud nemá pochybnosti a odkazuje na vyčerpávající a přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu ČR nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR