ECLI:CZ:US:1997:3.US.193.97
sp. zn. III. ÚS 193/97
Usnesení
III. US 193/97-9
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti G.W.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 1 Tvno 120/97, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1997, sp. zn. 12 Ntv 10/97, o prodloužení vazby, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 2. června 1997, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 1 Tvno 120/97, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1997, sp. zn. 12 Ntv 10/97, o prodloužení vazby. Napadeným rozhodnutím se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisové dokumentace, jež byla Ústavnímu soudu na jeho vyžádání předložena Krajským soudem v Ústí nad Labem, bylo zjištěno následující:
Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. listopadu 1994, sp. zn. Nt 837/94, byl stěžovatel, stíhaný pro trestné činy ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) tr. zák., počínaje dnem 3. listopadu 1994 vzat do vazby, a to z důvodů obsažených v §67 písm. a), b) tr. ř. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 1996, č. j. 12 Ntv 25/96-511, a na něj navazujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu -J996, sp. zn. 1 Tvno 229/96, byla vazba stěžovatele prodloužena do 31. ledna 1997, když dvouletá vazební lhůta uplynula dnem 3. listopadu 1996. Dalším usnesením Vrchního soudu v Praze, a to ze dne 17. ledna 1997, č. j. 12 Ntv 2/97-552, a ne něj navazujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. února 1997, č. j. 1 Tvno 40/97-557, byla vazba stěžovatele prodloužena do 30. dubna 1997. Následně pak byla přijata ústavní stížností napadená rozhodnutí o prodloužení vazby: usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1997, sp. zn. 12 Ntv 10/97, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 1 Tvno 120/97, jimiž byla stěžovateli vazba prodloužena do 31. července 1997.
III. ÚS 193/97-10
Obžaloba proti stěžovateli byla podána Okresním státním zastupitelstvím v Teplicích dne 15. března 1995 a po opakovaně odročovaném hlavním líčení byl vyhlášen dne 23. února 1996 Okresním soudem v Teplicích rozsudek, jímž byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku nepodmíněně s výkonem trestu ve věznici s ostrahou a dále uložen trest vyhoštění z území České republiky. Na základě stěžovatelem podaného odvolání byl uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. července 1996, č. j. 4 To 303/96-495, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po opakovaném hlavním líčení (dne 27. listopadu 1996, 11. prosince 1996, 8. ledna 1997, 12. března 1997 a 19. března 1997) byl dne 20. března 1997 vyhlášen rozsudek č. j. 2 T 43/95-596, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák., trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) tr. zák., trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zák. Za uvedené skutky byl podle §204 odst. 3 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci a trest vyhoštění z území České republiky. Na základě odvolání, podaného stěžovatelem, Krajský soud v Ústí nad Labem dne 11. června 1997 usnesením č. j. 4 To 310/97-646 uvedený rozsudek Okresního soudu v Teplicích zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí.
II.
Ústavní stížností, jak bylo již uvedeno, stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 1 Tvno 120/97, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1997, sp. zn. 12 Ntv 10/97, kterými bylo rozhodováno o prodloužení vazby. Uvádí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno ustanovení §71 odst. 3 a §72 tr. ř. Uvedené porušení spatřuje v tom, že zadržení dne 3. listopadu 1994 v 18.45 hodin předcházelo zajištění téhož dne, přičemž hodina zajištění v protokolu o zadržení není vyznačena. S odvoláním se na nález ústavního soudu ze dne 28. listopadu 1996, publikovaný pod č. 23/1997 Sb., namítá stěžovatel nedodržení 24 hodinové lhůty pro zadržení podle §75 tr. ř. a tím i porušení čl. 8 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.
Uvedené vyjádření bylo Ústavnímu soudu doručeno 30. června 1997. JUDr. J.P., předseda senátu Nejvyššího soudu, v něm poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval rovněž tím, zda návrh na prodloužení vazby byl vrchnímu soudu doručen ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. a není-li prodloužení vazby stěžovatele v rozporu s ustanovením §71 odst. 4 tr. ř. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti se ve vyjádření uvádí, že senát Nejvyššího soudu zastává názor, zveřejněný pod č. 10/1995 Sb. rozh. tr. (podle kterého dobu zajištění dle zákona o Policii České republiky nelze započítávat do doby zadržení dle tr. ř.), přičemž nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 23/1997 Sb. nelze akceptovat, pokud nebyl Ústavním soudem podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušen §14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Na základě uvedeného je ve vyjádření Ústavnímu soudu navrhováno ústavní stížnost G. W. P. odmítnout, resp. zamítnout.
III. ÚS 193/97-11
III.
Dle čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod musí zadržená osoba být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Uvedené ustanovení je pak konkretizováno §75, 76 a §77 odst. 1 tr. ř.
Z hlediska ústavně procesního nutnou podmínkou pro podání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. je tvrzené porušení základního práva, resp. svobody, zásahem orgánu veřejné moci.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti je proto nezbytné se v první řadě zabývat otázkou, kterým z vazebních rozhodnutí, týkajících se stěžovatele, byl nebo mohl být tento dotčen s ohledem na tvrzené porušení čl. 8 odst. 3 Listiny.
V dané věci je potřeba rozlišovat předmět soudního posuzování při rozhodování o vzetí do vazby a předmět soudního posuzování při rozhodování o prodloužení vazby a žádosti o propuštění z vazby. V případě druhém a třetím je jím důvodnost dalšího trvání vazby, nikoli však právní okolnosti jejího vzniku.
V návaznosti na právní názor, vyjádřený Ústavním soudem v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 271/96, týkající se možnosti domáhat se ochrany svých základních práv cestou ústavní stížnosti v souvislosti s namítaným porušením čl. 8 odst. 3 Listiny nutno konstatovat, že toto porušení je stěžovatel povinen namítat cestou ústavní stížnosti v návaznosti na procesní prostředky, směřující proti rozhodnutí o vzetí do vazby. V opačném případě z hlediska důvodu ústavní stížnosti je nezbytné tuto posuzovat jako stížnost opožděnou, z hlediska napadeného rozhodnutí jako zjevně neopodstatněnou.
Jelikož v předmětné věci bylo stěžovatelem napadenými usneseními Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze rozhodováno o prodloužení vazby a nikoli o vzetí do vazby, nutno ústavní stížnost G. W. P. považovat za zjevně neopodstatněnou, což bylo důvodem jejího odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 8. září 1997
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj