ECLI:CZ:US:1997:3.US.194.96
sp. zn. III. ÚS 194/96
Usnesení
III. ÚS 194/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana JUDr. T. Sch., zastoupeného advokátem JUDr. K.S., proti Krajskému soudu v Praze, mimo ústní jednání dne 19. 8. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jejíž formální vady byly stěžovatelem k výzvě Ústavního soudu [§43 písm. b) žák. č. 182/1993 Sb.] v určené lhůtě odstraněny, napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze (ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 22 Co 122/96) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu plynoucí z ústavního pořádku republiky (čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ), jakož i jeho právo z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jíž je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); porušení těchto práv spatřoval stěžovatel - stručně shrnuto - v tom, že již dříve označený soud jako soud odvolací jednak "nezjistil spolehlivě a úplně skutkový stav věci", jednak své rozhodnutí vydal "na základě skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování". Tato svá tvrzení stěžovatel podložil podrobně rozvedenými námitkami, v nichž - opět stručně shrnuto - vytkl odvolacímu soudu též nesprávnost jeho právních úvah (tvrzená právní odlišnost režimu dle
III. ÚS 194/96
zákona č. 142/1947 Sb., údajná nemožnost zpochybnit platnost zák. č. 46/1948 Sb. apod.) a s odkazem na to, že právní předchůdci vedlejších účastníků nesplňovali status přídělců (k nemovitostem jinak přesně popsaným) a s návrhem, aby k posléze uvedené okolnosti v řízení o ústavní stížnosti byly provedeny důkazy (v doplňujícím podání blíže označené), navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Podle zjištění Ústavního soudu do pravomocného rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel (obsahově shodné) dovolání, o němž však Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací - pro důvod, o který bylo opřeno - rozhodl odmítavým výrokem [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; usnesení dovolacího soudu bylo k žádosti Ústavního soudu Ústavnímu soudu doručeno Okresním soudem v Mladé Boleslavi dne 14. května 1997.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelova věc (jde o řízení, v němž se stěžovatel jako žalobce domáhal vůči několika žalovaným vydání nemovitostí) byla obecnými soudy projednávána a rozhodnuta opakovaně (rozsudkem soudu I. stupně ze dne 21. února 1994 a - po jeho zrušení rozhodnutím odvolacího soudu - rozsudkem ze dne 11. prosince 1995) a z odůvodnění všech rozhodnutí ve věci vydaných je zřejmé, že obecné soudy - zejména pak odvolací soud ve svém (stěžovatelem napadeném) posledním rozhodnutí - věnovaly dostatečnou pozornost všem tvrzením a námitkám, které stěžovatel v řízení před nimi vznesl, že se ve svých rozhodnutích také zákonným způsobem s těmito námitkami vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.) a konečně, že odvolací soud poté, co sám řízení v rozsahu, který pokládal za potřebný, doplnil, dostatečně zdůvodnil proč neshledal důvody pro provedení důkazů dalších (šlo o důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhl i v ústavní stížnosti); námitce neúplnosti řízení či nedostatečných skutkových zjištění proto nelze přiznat oprávnění.
Podstata věci - podle zjištění a přesvědčení Ústavního soudu - spočívá v odlišnosti právních názorů, které - rozdílně od obecných soudů - na věc má stěžovatel; povaha této odlišnosti - v podstatě, jak již vpředu naznačeno, jde o odchylný výklad právních norem, především hmotného práva - je však taková, že ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů v posuzované ústavní stížnosti vylučuje, a to z důvodů, které byly již dříve a opakovaně Ústavním soudem dostatečně vyloženy (k tomu srov. např. č. 5 a 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), a proto
III. ÚS 194/96
zcela postačí na stanoviska Ústavního soudu v publikovaných nálezech odkázat; ostatně ani stěžovatel sám v odůvodnění své ústavní stížnosti - přes podrobné námitky, které však svou povahou sluší adresovat obecným soudům (před nimiž je také stěžovatel uplatnil), blíže nerozvádí v čem konkrétně spatřuje porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se dovolává; neúspěch ve sporu vedeném před obecnými soudy přirozeně sám o sobě jejich porušení založit nemůže.
Obdobně se nelze za daného stavu ztotožnit s námitkami stran tvrzené protiústavnosti věcí dotčeného zákona č. 46/1948 Sb.; odhlédnuto od toho, že - bez bližšího zdůvodnění -jde o pouhé apodiktické tvrzení, nezbývá než konstatovat, že pro přezkum tohoto zákona nejsou dány podmínky, a to především pro absenci příslušného návrhu (§74 zák. č. 182/1993 Sb.).
Ze všech těchto důvodů, pro jejíž povahu nebylo třeba zabývat se vznesenými návrhy na provedení důkazů, byla posuzovaná ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou těchto důvodů, ale také ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 19. 8. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR