ECLI:CZ:US:1997:3.US.197.97
sp. zn. III. ÚS 197/97
Usnesení
III. ÚS 197/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K.U., zastoupeného advokátkou JUDr. I.J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 2. 1997, sp. zn. 40 Co 133/96, mimo ústní jednání dne 25. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která však vykazovala formální vady a nesplňovala zákonem požadované náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 2. 1997, sp. zn. 40 Co 133/96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 10 C 30/93, jímž bylo stěžovateli vyhověno v části uplatněného nároku a v další části byl jeho návrh zamítnut s odůvodněním, že obecné soudy nesprávně posoudily právní stav jeho věci a rozhodly v rozporu se zákonem a tím "i poškodily a omezily jeho základní právo, právo vlastníka na úhradu za nájem půdy".
III. ÚS 197/97
V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatel polemizuje s právními závěry, ke kterým obecné soudy ve svých rozhodnutích dospěly, aniž by však tato polemika byla s to vnésti do posuzované materie nové (především ústavně právní) aspekty.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, a proto postačuje stěžovatele odkázat na již ustálenou a běžně přístupnou judikaturu Ústavního soudu (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 5) a stačí jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem hlavy páté, a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikční činnosti jak podmínky dané procesními předpisy (v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu), tak kautely plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a hodnotit jimi provedená hodnocení důkazů; pouhá skutečnost, že obecné soudy nevyhověly v plném rozsahu uplatněnému nároku, nemůže být sama o sobě důvodem pro přezkoumání rozhodnutí obecných soudů z ústavních hledisek.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že ani samotná ústavní stížnost stěžovatele nesplňovala formální náležitosti, neboť zejména předložená plná moc právního zástupce stěžovatele nesplňovala náležitosti plné moci pro zastupování v řízení před Ústavním soudem (§31 zák. č. 182/1993 Sb.); vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nejevilo se účelné vésti stěžovatele k odstranění vad plné moci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovatelem v ústavní stížnosti, v níž se jedná o pouhou polemiku s právními závěry krajského soudu, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo odkázáno.
111. ÚS 197/97
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 25. 9. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR