ECLI:CZ:US:1997:3.US.203.97
sp. zn. III. ÚS 203/97
Usnesení
III. ÚS 203/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana ing. M.J., proti rozsudkům Krajského soudu v Brně, mimo ústní jednání dne 2. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předloženou Ústavnímu soudu dne 10. června 1997 brojí stěžovatel proti rozsudkům Krajského soudu v Brně (ve věcech 30 Ca 220/95 a 30 Ca 221/95) a tvrdí, že těmito rozhodnutími označený obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (krajský soud v podobných opravných prostředcích rozhodl postupem podle §250f o. s. ř. a zrušovacím výrokem napadeného rozhodnutí ve smyslu §250 odst. 2 in fine) a nadto "nevyjádřil (sc. ve svém rozhodnutí) na základě skutečného stavu věci právní názor k oprávněnosti nároku jednotlivých osob"; protože tím vznikly "průtahy ve vyřizování restituce" a v důsledku toho i stěžovateli též "neodstranitelná újma", navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
111. ÚS 203/97
Jak z odůvodnění napadených rozhodnutí, tak i z tvrzení samotného stěžovatele je patrno, že obecný soud, který rozhodoval v restituční věci o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí správního orgánu (Okresního úřadu - pozemkového úřadu v T.), pro vady ve skutkových zjištěních a dále pro nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení s podrobnými pokyny, jakým způsobem má správní orgán řízení doplnit tak, aby stav věci byl spolehlivě zjištěn. Je tedy zřejmé, že tímto zrušujícím rozhodnutím obecného soudu posuzovaná věc pravomocně neskončila.
Podmínce stanovené zákonem (§72 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) pro podání ústavní stížnosti je třeba rozumět tak, že ústavní stížnost lze v zásadě podat jen ve věcech pravomocně skončených, a to v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 2 al. 1 cit. zák.) a za současného splnění podmínek dalších; stěžovatel se proto mýlí, jestliže má zřejmě za to, že jím zvoleným způsobem lze napadnout jakákoli rozhodnutí obecného soudu, který rozhodoval v posledním stupni, nehledě již ani k tomu, že podstatná část jeho vývodů se formou polemiky týká rozhodovacích důvodů obecného soudu a dotýká se tvrzených pochybení v oblasti aplikace hmotného práva, což z hlediska pravomoci a jurisdikce Ústavního soudu - jak ostatně Ústavní soud již dříve v četných rozhodnutích vyložil - je zcela nerozhodné; nadto řada vývodů posuzované stížnosti jednoznačně svědčí o nepochopení institutů či zásad, jichž se dovolává [např. dispoziční zásada, povaha a důsledky pravomocného rozhodnutí (bývalého) státního notářství apod.].
Obdobně nepřípadná se jeví námitka stěžovatele pokud ji vytýká obecnému soudu, že jej zkrátil na ústavně zaručeném základním právu daném čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; jednak z obsahu samotné stížnosti lze vyvodit, že stěžovatel měl dostatečnou možnost a příležitost vyložit svá stanoviska k věci před správním orgánem (byla tedy věc projednávána za jeho aktivní přítomnosti) jednak a především postup obecného soudu (při usneseném způsobu rozhodnutí) zcela odpovídá zákonu a jednak, vzhledem k tomu, že tímto soudem zjištěné vady budou odstraňovány správním orgánem v řízení, k němuž bude mít stěžovatel jako jeho účastník přístup, nelze jeho námitkám stran tvrzení protiústavnosti přisvědčit.
Z těchto důvodů byla proto posuzovaná stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak konstantní judikaturou Ústavního soudu, tak
III. ÚS 203/97
i povahou samotných důvodů, jak vpředu byly vyloženy; povaha těchto důvodů vedla posléze k závěru, že bylo by nadbytečné vésti stěžovatele k odstranění formální vady (§30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), jíž tato stížnost byla postižena.
O zjevně neopodstatněné stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ve znělce tohoto usnesení se stalo [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 2. 9. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu