ECLI:CZ:US:1997:3.US.215.97
sp. zn. III. ÚS 215/97
Usnesení
III. ÚS 215/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana ing. J.R., zastoupeného advokátem JUDr. M.V., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1997 (sp. zn. 22 Co 3/97), mimo ústní jednání dne 2. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky dané zákonem [§§30 odst. 1, 34, 72 odst. 1 písm. a), odst.2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.], brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 1997 (ve věci 13 C 106/95 Obvodního soudu pro Prahu 2) a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako soud odvolací porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že potvrdil jemu nepříznivý (zamítavý) rozsudek soudu I. stupně, ačkoliv - jak zdůrazňuje - škoda, jejíž náhrady se vůči českému státu v řízení před obecnými soudy domáhal. mu vznikla "specifickým přístupem" obecných soudů jako orgánu státu; navrhl proto, aby ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
III. ÚS 215/97
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jakož i z vývodů ústavní stížnosti je patrno, že základem sporu vedeného před obecnými soudy je to, že v jiné stěžovatelově náhradové věci obecný soud I. stupně (Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci 13 C 145/90) v rozporu se zákonem (§166 odst. 1 al. 2, odst. 2 al. 1 o. s. ř.) vydal doplňující rozsudek (s částečně zamítavým výrokem) a že tuto procesní vadu přes výslovnou námitku stěžovatele napravil odvolací soud (Krajský soud v Českých Budějovicích) toliko tím, že sice z podnětu odvolání stěžovatele věc meritorně projednal, nicméně svůj výrok - ačkoli po procesní úpravě petitu jeho omezením v odvolacím řízení šlo vlastně o potvrzení výroku v rozsudku soudu I. stupně - procesně opřel o ustanovení o změně rozhodnutí (§220 o. s. ř.); v posléze uvedené okolnosti spatřoval stěžovatel zákonný důvod pro přípustnost dovolání [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění před novelou], které opřel současně o tvrzení, že nesprávným postupem soudu (I. stupně) mu byla odňata možnost před soudem jednat [§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., před novelou], nicméně dovolací soud (Vrchní soud v Praze usnesením ve věci 1 Cdo 53/93) jeho dovolání, pokud směřovalo do merita věci, odmítl jako nepřípustné a pokud bylo opřeno o tvrzené odnětí možnosti před soudem jednat, odmítl je jako nedůvodné. Náklady dovolacího řízení (v částce 999,50 Kč) dovolací soud stěžovateli nepřiznal.
Náklady dovolacího řízení pokládá stěžovatel za škodu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem obecných soudů (§18 odst. 1 zák. č. 158/1969 Sb.) a jako takovou ji vůči českému státu uplatnil, nicméně obecné soudy jeho žalobě pravomocně nevyhověly; podle odůvodnění obou zamítavých rozhodnutí obecných soudů stalo se tak proto, že - souhrnně řečeno - stěžovatel "neprokázal vznik škody a především příčinnou souvislost mezi" (tvrzenou) "škodou a nesprávným úředním postupem", když jinak (při absenci bližších zákonných znaků) vyložil odvolací soud nesprávný úřední postup jako "porušení pořádku postupu předepsaného právními normami nebo určeného povahou a funkcí postupu".
Pro úplnost stačí dodat, že z těchže pramenů se podává, že základní spor (před Okresním soudem v Českých Budějovicích) vedl stěžovatel o částku 415 Kč a že v ústavní stížnosti zamlčel skutečnost, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu postavil (neúspěšně - viz vpředu) z důvodů "nesprávného právního posouzení věci"; z předchozího je tedy zřejmé, že šlo jednoznačně a očividně o věc bagatelní.
111. ÚS 215/97
Ústavní stížnost je opřena o základní tvrzení, že ve stěžovatelově základní věci mu byla (nesprávným postupem obecných soudů) odňata (nevyhlášením doplňujícího rozsudku) možnost jednat před soudem, tj. že jeho věc nebyla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a že tak byl zbaven možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv a svobod); tato námitka je však lichá.
Z hlediska procesních zásad daných pro řízení před obecnými soudy - přes nesporné pochybení především okresního soudu I. stupně při vydání doplňujícího rozsudku - odmítnutí vznesené námitky dostatečným a zcela zřetelným způsobem odůvodnil dovolací soud a k těmto důvodům, s nimiž je třeba se ztotožnit i při úvaze nad ústavní stížností, lze s důrazem dodat jen to, že již zmíněné pochybení obecných soudů obou stupňů se ani pod aspektem ústavně zaručeného základního práva nikterak nedotkla zákonu odpovídajícího posouzení merita věci; stěžovatel se mýlí, má-li za to, že procesní vada spojená s vydáním doplňujícího rozsudku obecným soudem I. stupně porušila jeho ústavně zaručené základní právo. Řízení před tímto soudem, resp. dokazování ve věci bylo procesně skončeno před vydáním prvého rozsudku a tím okamžikem také zanikla pro stěžovatele jakákoli další možnost před tímto soudem jednat (§118 odst. 3 o. s. ř.), takže opomenutí tohoto soudu doplňující rozsudek veřejně vyhlásit (§166 odst. 2 o. s. ř.) představuje sice z procesního hlediska vadu (avšak bez jakékoli újmy na právu stěžovatele), nicméně vadu, která pod ústavně právním aspektem směřuje k porušení možné kontroly soudní moci veřejností (ratio zásad veřejnosti soudního jednání), a proto se jí stěžovatel, nebyl jí ve svých procesních právech a postupu zasažen, nemůže dovolávat.
Obdobně zcela bezdůvodné jsou i další námitky stěžovatele směřující vůči postupu (a případně pochybení) odvolacího soudu; zde totiž stěžovatel zcela přehlíží podmínky, za nichž Ústavní soud podle jemu ústavně svěřené pravomoci může zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů; protože zde jde o zásady již dříve a opakovaně v nálezech Ústavního soudu vyložené, zcela postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat (např. rozhodnutí č. 5 a 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), a to tím spíše, jestliže obecné soudy jak v napadeném rozhodnutí, tak v rozhodnutí prvostupňovém stejně jako dovolací soud svá stanoviska jak k meritu věci, tak (ve vytýkaných směrech) k tvrzeným pochybením procesního rázu dostatečně a srozumitelně vyložily (§157 odst. 2, 3 o. s. ř.)
III. ÚS 215/97
i
Z těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z důvodů, které byly vyloženy, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Závěrem sluší však dodat, že jestliže stěžovatel ve věci zřetelně zanedbatelné (hodnota původního sporu ca 400 Kč) ze svého hlediska pokládal za nezbytné usilovat o posouzení svého názoru (nároku) před obecnými soudy ve třech stupních, pak nutně musel převzít nákladové riziko, které z podobného jednání plyne.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 2. 9. 1997 JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR