ECLI:CZ:US:1997:3.US.216.97
sp. zn. III. ÚS 216/97
Usnesení
III. ÚS 216/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti B.K., zastoupeného advokátem JUDr. T.U., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 18. 6. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 19. 6. 1997 a směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 197/96-33, ze dne 8. 4. 1997, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Ch., č.r. 413/96, ze dne 23. 8. 1996. Tímto rozhodnutím bylo v restituční věci rozhodnuto tak, že ing. P.K. jako oprávněná osoba podle zák. č. 229/1991 Sb. je vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí a není vlastníkem v rozhodnutí rovněž specifikovaných nemovitostí. Dále bylo tímto rozhodnutím vysloveno, že navrhovatel B.K. není vlastníkem v rozhodnutí dále specifikovaných nemovitostí. Podle názoru navrhovatele byla uvedenými rozhodnutím porušena jeho základní práva, zejména pak právo na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, sp. zn.
31 Ca 197/96, vedený u Krajského soudu v Hradci Králové a současně si vyžádal i
vyjádření tohoto orgánu k ústavní stížnosti. Ze spisového materiálu Ústavní soud
zjistil, že v předmětné restituční věci po zemřelém původním vlastníkovi nemovitostí
B.K. (zemř.15.8.1966) uplatnili nárok na vydání nemovitostí
samostatně dva synové zemřelého, a to B.K. (v řízení o ústavní stížnosti
navrhovatel) a ing. P.K. V předmětné záležitosti bylo původně rozhodováno
samostatně, a to tak, že s B.K. uzavřelo město Ch. dohodu o
vydání nemovitostí. Druhý syn zemřelého neuzavřel dohodu s výše uvedenou
povinnou osobou, ale uplatnil nárok u Okresního úřadu, pozemkového úřadu v
Ch. (dále jen "pozemkový úřad"). Pozemkový úřad proto rozhodnutím ze dne 1.
12. 1994 uvedenou dohodu neschválil. Ing. P.K. uzavřel dne 23. 6. 1993
dohodu o vydání nemovitostí s další povinnou osobou, a to P.H., s.p.
Pozemkový úřad rozhodnutím, čj. 1103/93, ze dne 29. 7. 1993, tuto dohodu schválil, v
dalším rozhodnutím, čj. 1182/93, ze dne 18. 8. 1993, vyslovil, že ing. P.K.
není vlastníkem další specifikované nemovitosti, a to z důvodu její zastavěnosti. Po
zjištění, že uplatnění nároku B.K. se týkalo stejných nemovitostí,
bylo rozhodnutím, čj. 644/95, ze dne 23. 8. 1995, o obnově správního řízení obnoveno
správní řízení u obou pravomocných rozhodnutí, tj. rozhodnutí, čj. 1103/93 a 1182/93.
Odvolání ing. P.K. proti rozhodnutí o obnově řízení bylo odmítnuto jako
opožděné. Pozemkový úřad poté vydal rozhodnutí, čj. 356/95, ze dne 26. 4. 1995,
kterým předmětná nemovitost a náhrada za její nevydávanou část byly vydána do
spoluvlastnictví obou oprávněných osob (obou bratrů), a to každému jednou
polovinou. K opravnému prostředku ing. P.K. Městský soud v Praze
rozsudkem, čj. 28 Ca 202/95, ze dne 30. 4. 1996, napadené rozhodnutí zrušil a ve věci
vyslovil právní názor, podle něhož je nárok ing. P.K. jako oprávněné osoby
podle §4 odst. 2 písm. a) cit. zákona oprávněný. Předložení závěti je třeba považovat
za právně relevantní, a to bez ohledu na výsledek dědického řízení. Obě podmínky
uvedené v §4 odst. 2 písm. a) cit. zákona mohou být uplatněny i za situace, kdy
majitel jako původní vlastník odňatých nemovitostí nic nezanechal. S respektováním
uvedeného právního názoru vydal pozemkový úřad ve věci nové rozhodnutí, č.r.
413/96, ze dne 23. 8. 1996, v němž určil, že ing. P.K. jako oprávněná osoba
podle §4 odst. 2 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb. je vlastníkem specifikovaných
nemovitostí a dále, že není vlastníkem dalších specifikovaných nemovitostí, za něž
111. ÚS 216/97
mu přísluší náhrada. V další části uvedeného rozhodnutí pozemkový úřad stanovil, že B.K. není vlastníkem nemovitostí v rozhodnutí specifikovaných a nepřísluší mu za ně náhrada. Pozemkový úřad tímto rozhodnutím v mimo odvolací řízení zrušil původní rozhodnutí, čj. 1103/93, ze dne 29. 7. 1993, a čj. 1182/93, ze dne 18. 8. 1993. Navrhovatel B.K. proti tomuto rozhodnutí podal opravný prostředek, v němž pozemkovému úřadu vytýkal nesprávné posouzení oprávněných osob, když byl tímto orgánem z restituce majetku po svém zemřelém otci neprávem vynechán. Nesouhlasil zejména se závěrem pozemkového úřadu o tom, že se v průběhu projednávání dědictví nedovolal relativní neplatnosti závěti. Navrhovatel uváděl, že takovou námitku by mohl vznést jen za podmínky, že závěť by byla uznána za platnou a vyšel by najevo nějaký majetek zůstavitele. Protože tornu tak nebylo ani v dědickém řízení původním, ani v dodatečném projednání dědictví, nelze mu tento nedostatek aktivity připisovat k tíži a nelze proto považovat ing. P.K. za oprávněnou osobu jako závětního dědice, protože celé dědictví nenabyl. Navrhovatel proto žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové k opravnému prostředku navrhovatele přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí a rozsudkem, čj. 31 Ca 197/96-33, ze dne 8. 4. 1997, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Hradci Králové konstatoval, že napadené rozhodnutí má všechny formální i obsahové zákonné náležitosti správního rozhodnutí, zejména se opírá o právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, jeho výrok je určitý a srozumitelný, odůvodnění je logické a přesvědčivé. Krajský soud v Hradci Králové pro posouzení oprávněné osoby pouze doplnil, že oprávněná osoba podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, tedy navrhovatel v posuzované věci, se může úspěšně domoci svého práva na majetkovou restituci jen tehdy, jestliže osoby oprávněné podle §4 odst. 2 písm. a) a b) neexistují nebo své právo včas neuplatnily. Protože tomu tak v posuzované věci nebylo, když ing. P.K. svědčí zákonný nárok před navrhovatelem přednostně, nemohl navrhovatel vzhledem k platné právní úpravě mít v restitučním řízení úspěch. Pokud jde o tvrzení navrhovatele o tom, že se relativní neplatnosti závěti nemohl dovolat proto, že zejména v dodatečném dědickém řízení nebyl žádný majetek zůstavitele zjištěn, Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že v platné právní úpravě taková námitka nemá a ani neměla oporu. V soudním řízení může neopomenutelný dědic dosáhnout rozhodnutí o relativní neplatnosti zůstavitelem pořízené závěti bez ohledu na to, co je předmětem dědictví, tedy i v případě, že
111. ÚS 216/97
zůstavitel nezanechal žádný majetek. Při ústním jednání před Krajským soudem navrhovatel ještě uvedl, že chtěl touto cestou dosáhnout spravedlnosti, která má spočívat v rozdělení majetku po společném otci obou žadatelů, když v závěru svého života otec žil mimo domácnosti své tehdejší manželky (matky ing. P.K.) a na rozdíl od ing. P.K. byl navrhovatel minulým režimem persekuován. Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění rozsudku k této námitce navrhovatele uvedl, že pozemkovému úřadu ani soudu nepříslušelo posuzovat rodinnou situaci původního vlastníka nemovitostí ani zda pořízenou závětí rozdělil zůstavitel svůj majetek mezi své děti spravedlivě. Pro pozemkový úřad, ale i pro soud je rozhodující, že zák. č. 229/1991 Sb. zcela zřetelně a jednoznačně preferuje závětní dědice původních vlastníků před jejich sourozenci, rodiči, manželem, ale i dětmi, pokud se závětními dědici nestali. Posloupnost tzv. dalších oprávněných osob, uvedená v závazném pořadí v ust. §4 odst. 2 písm. a) až e) cit. zákona je tak odlišná od dědické posloupnosti dědiců podle občanského zákoníku. Vzhledem k výše uvedeným závěrům Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí pozemkového úřadu výše uvedeným rozsudkem potvrdil.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo tímto rozhodnutím porušeno jeho základní právo na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Podle jeho názoru Krajský soud v Hradci Králové pochybil tím, že posoudil postavení ing. P.K. jako jediné oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb. s ohledem na závěť, kterou ing. P.K. předložil v rámci jím navrženého dodatečného projednání dědictví. Navrhovatel se domnívá, že takto předloženou závěť vzhledem k tomu, že řízení o dodatečném projednání dědictví bylo zastaveno, protože nebyl zjištěn žádný majetek, nelze považovat za předložení závěti v dědickém řízení tak, jak to požaduje zák. č. 229/1991 Sb. V této souvislosti nelze podle názoru navrhovatele mu ani přičítat k tíži; že neuplatnil relativní neplatnost závěti, protože jednání o dodatečném projednání dědictví bylo svoláno pouze za účelem vyjádření se k tvrzení ing. P.K. o majetku, který by měl být dědicky projednán. Nebyl dán důvod ani možnost vznést námitku relativní neplatnosti, k takovému postupu nebyl dán ani prostor, neboť nebylo co dědicky projednávat. Podle názoru navrhovatele je on oprávněnou osobou jako syn původního vlastníka ve stejném rozsahu jako ing. P.K., jehož nelze pojímat jako dědice ze závěti, jež
111. ÚS 216/97
nabyl celé dědictví. Toto v daném případě nebylo, ing. P.K. z dědictví nic nenabyl, a to jak v původním dědickém řízení tak ani v dodatečném projednání dědictví. Podle názoru navrhovatele bylo pro posouzení věci podstatné, že ke dni smrti zůstavitele nebyl v souvislosti s dodatečným projednáním dědictví zjištěn nový majetek, ohledně něhož by bylo možno uplatnit námitku relativní neplatnosti závěti, která v původním dědickém řízení předložena nebyla. Krajský soud měl tedy podle názoru navrhovatele při přezkumu správního rozhodnutí z těchto okolností vycházet a posoudit věc tak, že ing. P.K. není oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb. a s tímto právním názorem rozhodnutí pozemkového úřadu zrušit. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, vyloučil navrhovatele z postavení oprávněné osoby a tím porušil jeho zákonná práva zakotvená v Listině. Navrhovatel proto žádal, aby ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení. Z jeho vyjádření vyplynulo, že nesouhlasí s tvrzením navrhovatele o porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle jeho názoru jak pozemkový úřad tak i krajský soud postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Ve vyjádření krajský soud zdůraznil, že pořadí tzv. dalších oprávněných osob je stanoveno speciálně v §4 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. a je odlišné od úpravy dědického práva podle občanského zákoníku. V podrobnostech pak krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku i na odůvodnění obsažené v rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 202/95, ze dne 20. 4. 1996, který se rovněž týkal předmětného problému. Vzhledem k uvedenému navrhl Krajský soud v Hradci Králové, aby ústavní stížnost byla podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná anebo podle §82 odst. 1 cit. zákona zamítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V předmětné věci se navrhovatel dovolává právě ochrany základního práva zakotveného v čl. 11 Listiny, Ústavní soud proto
přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Na základě přezkoumání spisových materiálů dospěl však Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny spočívalo podle názoru navrhovatele v tom, že pozemkový úřad i krajský soud mu nepřiznaly postavení oprávněné osoby v restitučním řízení o majetku po původním vlastníkovi, který byl jeho otcem, čímž pochybily, protože on má postavení nepominutelného dědice.
Ústavní soud již v několika svých rozhodnutích judikoval, stejně jako obecné soudy ve svých rozhodnutích, že v právních normách upravujících restituční řízení je stanovena jiná posloupnost, než je dědická posloupnost stanovená v občanském zákoníku. V předmětné věci vystupuje jako oprávněná osoba ing. P.K., který předložil závět' zemřelého zůstavitele B.K., jenž byl jeho otcem i otcem navrhovatele. Závětí byl ing. P.K. ustaven jako jediný dědic majetku zemřelého. V souvislosti s řízením o dodatečném projednání dědictví, i když toto řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku, nebyla uplatněna relativní neplatnost závěti z důvodu vynechání neopomenutelného dědice. Nelze přistoupit na argument navrhovatele v tom smyslu, že v řízení o dodatečném projednání dědictví nebyl
prostor pro námitku relativní neplatnosti závěti, tento prostor je dán vždy, protože ten, kdo se cítí předloženou závětí dotčen na svých právech (neopomenutelný dědic, který v závěti nebyl uveden), má právo podat žalobu na soud na určení neplatnosti závěti. Pokud se důvodu neplatnosti nedovolá, má se za to, že se jedná o právní úkon (závěť) platný (§40a občanského zákoníku). V předmětné věci se navrhovatel nedovolával neplatnosti závěti, a proto ve smyslu §40a občanského zákoníku je nutno závěť považovat za právní úkon platný, jímž se ing. P.K. stal jediným dědicem majetku zůstavitele. Vzhledem k této situaci nezbylo orgánům rozhodujícím v restitučním řízení, než rozhodnout podle §4 odst. 2 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb., že
III. ÚS 216/97
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR