ECLI:CZ:US:1997:3.US.22.97
sp. zn. III. ÚS 22/97
Usnesení
III. ÚS 22/97-9
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele JUDr. M.B., zastoupeného advokátem JUDr. A.N., o návrhu z 8. ledna 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky dne 20. ledna 1972, se stěžovatel domáhal přezkoumání postupu soudu v řízení o vyklizení bytu. Uvedl, že nesprávným posouzením pojmu společné domácnosti a uložením povinnosti stěžovateli vyklidit byt došlo k porušení práv stěžovatele, zaručených Ústavou a čl. 14 odst. 4 čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na důkazy, svědčící o tom, že započal s užíváním bytu a s jeho opravami v dobré víře, když mu bylo v rozhodné době vydáno státním orgánem osvědčení o přechodu nájemního práva k bytu. Navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 273/96, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 20. 3. 1996, sp. zn. 21 C 71/92, Ústavní soud zrušil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
III. ÚS 22/97-10
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z Ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu, a jestliže obecné soudy respektují kautely, dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93, III. ÚS 100/95 násl.).
Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 273/96, jakož i z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 71/92 nebylo zjištěno, že by se obecné soudy při provádění a hodnocení důkazů dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím do rozporu s čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává. Výkladem a aplikací ustanovení §115 a §706 odst. 1 obč. zákona, tj. ustanovení, která vymezují pojem společné domácnosti a stanoví podmínky pro přechod nájmu bytu při úmrtí nájemce, nedošlo a ani nemohlo dojít k tvrzenému zásahu do práva stěžovatele, zaručeného čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod - práva na svobodný vstup na území České republiky.
Pro výše uvedené byla stížnost, jako zjevně neopodstatněná, dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta. S ohledem na citované rozhodnutí nebyl již zástupce stěžovatele vyzýván k odstranění vad návrhu, který neměl náležitosti, odpovídající §34 zákona č. 182/1993 Sb. - neoznačoval vedlejší účastníky, nebyl předložen v potřebném počtu stejnopisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 1997
I JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj