ECLI:CZ:US:1997:3.US.220.97
sp. zn. III. ÚS 220/97
Usnesení
III. ÚS 220/97-7
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti D.X.Q., zastoupeného advokátem Mgr. M.S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 1997, sp. zn. 3 To 174/97, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. března 1997, sp. zn. 2 T 91/97, jímž byl stěžovatel uznán vinným pokusem nedovoleného překročení státní hranice a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně a k trestu vyhoštění, a jíž se navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. června 1997 a podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel, domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 1997, sp. zn. 3 To 174/97, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. března 1997, sp. zn. 2 T 91/97, jímž byl stěžovatel uznán vinným pokusem nedovoleného překročení státní hranice a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně a k trestu vyhoštění, a dále navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Napadenými rozhodnutími se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu sp. zn. 2 T 91/97, jež si ústavní soud vyžádal od Okresního soudu ve Znojmě, bylo zjištěno následující:
111. ÚS 220/97-8
Spolu se čtyřmi osobami, státními příslušníky Čínské lidové republiky; byl stěžovatel v k. ú. obce J., v blízkosti státní hranice s R., dne 25. ledna 1997 zadržen hlídkou pohraniční policie v osobním automobilu, řízeném občanem České republiky. Okresní soud ve svém rozsudku ze dne 19. března 1997, sp. zn. 2 T 91/97, na základě provedeného dokazování, zejména svědeckých výpovědí občanů Čínské lidové republiky, kvalifikoval jednání stěžovatele jako pokus trestného činu překročení státní hranice a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně a k trestu vyhoštění. Do uvedeného rozsudku podal stěžovatel dne 28. března 1997 odvolání, jež směřuje zejména proti hodnocení provedených důkazů ze strany okresního soudu, když se v něm argumentuje záměnou osob, tj. tím, že stěžovatel jednal ve vztahu k čínským občanům, kteří jej zřejmě považovali za převaděče přes státní hranice, v dobré víře. Na veřejném zasedání Krajského soudu v Brně, konaném dne 15. května 1997, obhájce stěžovatele nad rámec podaného odvolání namítl nepřípustnost výslechu čínských občanů před sdělením obvinění.
Krajský soud v Brně dne 15. května 1997 usnesením sp. zn. 3 To 174/97 odvolání stěžovatele zamítl. V jeho odůvodnění se odvolací soud ztotožnil s hodnocením provedených důkazů okresním soudem. Ohledně námitky výslechu čínských občanů před sdělením obvinění stěžovateli měl krajský soud zato, že tyto svědecké výpovědi mají povahu neopakovatelných úkonů podle §160 odst. 2 tr. ř., když tito svědci jsou cizími státními příslušníky, kteří nemají na území České republiky pobyt, po výslechu odcestovali a nehodlají se dle svého vyjádření na území České republiky vrátit. Krajský soud dále v této souvislosti upozornil na skutečnost, že výslechy těchto svědků byly provedeny za situace, kdy ještě nebylo možno zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě, neboť nebylo ještě známo, která osoba má být obviněna.
V ústavní stížnosti, jak již bylo uvedeno, namítá stěžovatel dotčení na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění ústavní stížnosti je přitom založeno na stejných argumentech jako odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. na výtce nesprávného zhodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů a na výtce nesprávné aplikace ustanovení trestního řádu, upravujícího neopakovatelné úkony.
II.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (viz nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93, jakož i dalších). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu); jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Obdobně neobstojí ani námitka stěžovatele ohledně nesprávné aplikace §160 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud v Brně v napadeném usnesení podrobně objasnil důvody, opravňující použití uvedeného ustanovení trestního řádu v předmětné věci. Tyto důvody nelze posuzovat jinak, než jako konformní úpravě obsažené v trestním řádu (a rovněž i judikatuře a doktríně) a stojící v souladu s principy obsaženými v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Na základě uvedeného nutno posuzovat ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, čímž byl naplněn důvod jejího odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti má za následek rovněž zjevnou neopodstatněnost návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a tudíž jeho odmítnutí dle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 22. července 1997
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj