ECLI:CZ:US:1997:3.US.222.97
sp. zn. III. ÚS 222/97
Usnesení
III. ÚS 222/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky K., zastoupené advokátem Mgr. J.K., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 8. 4. 1997, čj. 31 Ca 178/96-16, ve spojení s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, ze dne 23. 11. 1996, čj. ČSSZ/634/95/Kol, protože jimi údajně byla porušena její základní práva. Zároveň požadovala zrušení §27a odst. 1 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 31 Ca 178/96, který si vyžádal Ústavní soud ČR zjistil, že Okresní správa sociálního zabezpečení vydala dne 10. 10. 1995 rozhodnutí, čj.222/95, podle kterého malé organizaci K., (stěžovatelce) nevznikl nárok na vrácení části pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "pojistné"), zaplaceného podle ust. §27 zákona č. 589/1992 Sb. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že stěžovatelka požádala dne 28. 2. 1995 o vrácení části pojistného,
III. ÚS 222/97
které bylo zaplaceno dne 8.1.1993. Podle ust. §27a odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. mají nárok na vrácení pojistného plátci, kteří zaplatili podle §27 pojistné nejpozději do 31. 12. 1994, o vrácení požádali v období od 1. 1. 1995 do 31. 3. 1995 a v době podání žádosti byli plátci pojistného. Vzhledem k tomu, že K., byla zrušena k 31. 5. 1993 odhlášením posledního zaměstnance z pojištění, nepovažuje se po tomto dni pro účely nemocenského pojištění za malou organizaci. Nebyly tedy splněny podmínky §27a odst. 1 citovaného zákona, a proto zaplacené pojistné nemohlo být vráceno.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek, ve kterém uvedla, že K., dále existuje a platí řádně daně, jednatelem společnosti je její vlastník, ing. K., který provádí práci bez nároku na odměnu. Jednatel dále podniká jako fyzická osoba pod názvem K., stavební a obchodní firma. Na něj, jako fyzickou osobu, byli všichni zaměstnanci převedeni a dodnes pracují. Nevrácení pojistného lze nazvat zestátněním soukromých finančních prostředků, majetku podnikatele, které je v rozporu s Ústavou ČR.
Česká správa sociálního zabezpečení, jako odvolací orgán, dne 23. 11. 1995, pod čj. ČSSZ/634/95/Kol, napadené rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v S. potvrdila. V odůvodnění Česká správa sociálního zabezpečení uvedla, že nepopírá další existenci společnosti K., neboť tato firma nebyla vymazána z obchodního rejstříku. Pro účely nemocenského pojištění však nelze tuto firmu považovat za organizaci nebo malou organizaci podle ust. §17 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., neboť nezaměstnává žádné zaměstnance. Podle ust. §2 odst. 1 písmeno c) zákona č. 54/1956 Sb., jsou pojištěni společníci a jednatelé společností s ručením omezeným, jestliže nejsou v pracovněprávním vztahu k této společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou odměňováni. Vzhledem k tomu, že ing. K., který je jediným společníkem a jednatelem společnosti, provádí práce bez nároku na odměnu, nepovažuje se z tohoto důvodu za osobu účastnou na nemocenském pojištění. Nebyly tedy splněny podmínky na vrácení pojistného podle ust. §27a odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.
111. ÚS 222/97
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka návrh na zahájení řízení ke Krajskému soudu v Hradci Králové. V něm polemizuje s výkladem zákona, který provedla Česká správa sociálního zabezpečení.
Krajský soud v Hradci Králové dne 8. 4. 1997 po jednání, za přítomnosti účastníků rozsudkem, čj. 31 Ca 178/96-16, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrdil. V odůvodnění uvedl, že jednou z podstatných podmínek pro vrácení pojistného podle ust. §27 zákona č. 589/1992 Sb., je, aby žadatel, pokud je právnickou osobou, byl v době podání žádosti o vrácení pojistného, plátcem pojistného. Protože v daném případě bylo prokázáno, že navrhovatelka v době podání žádosti plátkyní pojistného nebyla, její žádosti vyhověno být nemohlo. Je nerozhodné, že jednatel navrhovatelky současně podniká jako fyzická osoba a původní zaměstnance nyní zaměstnává sám, platí za ně pojistné apod., neboť žádost nepodal jako fyzická osoba, ale jako zástupce právnické osoby, která také pojistné zaplatila. Uvedený rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž uvádí, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, detašované pracoviště H.K., čj. ČSSZ/634/95/Kol., a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 178/96-16, bylo porušeno její základní právo dané jí čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jestliže by nebyl nárok na vrácení části pojistného, pak se jedná de facto o konfiskaci finančních prostředků státem. Rovněž znění §27a zákona č. 589/1992 Sb., je v rozporu s citovaným článkem Listiny, a proto stěžovatelka navrhla jeho zrušení.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvádí, že v dané věci nebyly splněny předpoklady požadované zákonem pro vrácení pojistného, nemohlo tedy být žádosti stěžovatelky vyhověno. Soud při jednání nezjistil nezákonnost, proto napadené rozhodnutí potvrdil.
Česká správa sociálního zabezpečení, detašované pracoviště H.K., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření uvádí, že v ust. §2 zákona č. 589/1992 Sb., je zakotveno, že pojistné je příjmem státního rozpočtu, a proto se stěžovatelka nemůže dovolávat čl. 11 Listiny, protože pojistné nikdy nebylo majetkem v jejím vlastnictví. Proč stěžovatelce nevznikl nárok na vrácení pojistného podle ust. §27a citovaného zákona, je dostatečně uvedeno v rozsudku krajského soudu.
111. ÚS 222/97
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo dané čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný článek stanoví, že každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Toto základní právo stěžovatelky nebylo napadenými rozhodnutími porušeno. Žádný z uvedených orgánů nezpochybnil právo stěžovatelky vlastnit majetek. K tomu je třeba uvést, že zmíněný čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání vlastnické právo jako takové a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, - sv. 3, C.H.Beck 1995). Nelze považovat za porušení čl. 11 Listiny skutečnost, že příslušný orgán nevrátil stěžovatelce pojistné, na které neměla nárok. V posuzovaném případě stěžovatelka nerozlišuje mezi právními vztahy práva sociálního zabezpečení a právními vztahy obchodního či občanského práva. Rozhodující pro vznik nároku na vrácení pojistného jsou předpisy práva sociálního zabezpečení, nikoliv skutečnost, že právnická osoba je zapsána v obchodním rejstříku. Rozhodující je tedy podle ust. §27a zákona č. 589/1992 Sb. skutečnost, že právnická osoba ke dni podání žádosti o vrácení pojistného byla plátcem pojistného. Plátcem pojistného není přitom každá právnická osoba bez dalšího, ale jen ta, která zaměstnává fyzické osoby v pracovněprávních vztazích, respekt. odměňuje členy svých orgánů za práci vykonávanou pro právnickou osobu. Jestliže stěžovatelka v době podání žádosti o vrácení pojistného nezaměstnávala žádného zaměstnance v pracovněprávním vztahu a ani svému jedinému jednateli za práci pro společnost neposkytovala žádnou odměnu, nebyla tedy plátcem pojistného, a tudíž jí nemohl vzniknout nárok na vrácení jeho části podle ust. §27a zákona č. 589/1992 Sb.
111. ÚS 222/97
Za těchto okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení §27a zákona č. 589/1992 Sb., protože je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud konstatoval, že podle ust, §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Takové právo však stěžovateli přísluší pouze tehdy, jestliže je stížnost opodstatněná. Protože se v daném případě jednalo o návrh podle ust. §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zjevně neopodstatněný, ústavní soud se jím dále nezabýval.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 1997
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR