ECLI:CZ:US:1997:3.US.231.95
sp. zn. III. ÚS 231/95
Usnesení
III. ÚS 231/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele JUDr. Z.K., zastoupeného advokátem JUDr. P.S., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.1995, sp.zn. 6 A 80/94-16, ve spojení s rozhodnutím V.ú., ze dne 28.2.1994, čj. 53308307730601, s tvrzením, že jimi došlo k jeho diskriminaci, porušení principu rovnosti občanů před zákonem a tím k porušení práv zaručených Listinou základních práv a svobod.
Rozhodnutím V.ú., ze dne 28. 2. 1994, čj. 53308307730601, byl stěžovateli v souvislosti s jeho propuštěním ze služebního poměru vojáka z povolání podle §26 odst. 1 písmeno c) zákona č. 76/1959 Sb. stanoven podle §33 téhož zákona výsluhový příspěvek ve výši 4 500,- Kč měsíčně. Současně bylo vysloveno, že se podle čl. II zákona č. 304/1993 Sb. výplata výsluhového příspěvku pozastavuje po dobu výkonu funkce obecného soudce.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě, odvolání. O odvolání rozhodlo Ministerstvo obrany, (jako odvolací orgán), dne 27.4.1994 pod čj. 34/21-812-45/22 tak, že podanému odvolání nevyhovělo a napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdilo. V odůvodnění se Ministerstvo obrany odvolávalo na čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku podle zákona č. 76/1959 Sb.
Následně stěžovatel podal žalobu k Vrchnímu soudu,v Praze,
III. ÚS 231/95
ve které žádal zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany, čj. 34/21-812-45/2. V žalobě uvedl, že správní orgány při svém rozhodování nesprávně aplikovaly zákon č. 304/1993 Sb. Zákon nabyl účinnosti až dnem 1.1.1994 a nemůže působit retroaktivně. Protože stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 31.12.1993, tedy před účinností zákona č. 304/1993 Sb., nelze ustanovení tohoto zákona na jeho případ použít, a proto mu má být výsluhový příspěvek vyplácen. Ustanovení čl. II je dle názoru navrhovatele porušením principu rovnosti občanů před zákonem.
O této žalobě rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem dne 30.5.1995, sp.zn. 6 A 80/94-16, tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud svůj rozsudek odůvodnil tím, že k zániku vojenských soudů došlo vzhledem k článku 110 Ústavy ČR dnem 31.12.1993. Zákon č. 304/1993 Sb. nabyl účinnosti dne 1.1.1994, tedy ve stejný okamžik. Jeho ustanovení proto dopadají na stěžovatele v plné míře. Kdyby tomu bylo tak, jak uvádí stěžovatel v žalobě, bylo by nutné dojít k závěru, že ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. postrádá vůbec smysl a je zcela obsoletní. Při výkladu každého ustanovení není však možné vycházet jen úzce z výkladu gramatického. Smyslem právní úpravy bylo nepopiratelně regulovat vztahy související s ukončením činnosti vojenských soudů. Také s ohledem na vzájemnou souvislost všech ustanovení, majících vztah k této problematice, je nutno toto ustanovení vykládat tak, že se vztahuje na případy, kdy soudce vojenského soudu dal souhlas k přidělení k jinému soudu do 31.12.1993, a to včetně případů, kdy k tomuto přidělení došlo i před tímto datem. Soud se zabýval i otázkou, zda ustanovení č1. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. není v rozporu s principem rovnosti před zákonem. Argumentoval nálezem Ústavního soudu ČSFR publikovaném pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR a dospěl k závěru, že úprava č1. II zákona č. 304/1993 Sb. má bezesporu své opodstatnění, vychází z veřejného zájmu, ze specifik služby v armádě apod. Státu je nutno přiznat i oprávnění, aby z
poskytování některých výhod vyloučil určitou kategorii osob. Č1. II odst. 2 zákona č. 304/1993 Sb., je právě takovým vynětím z výhod a podle názoru vrchního soudu nelze toto ustanovení chápat jako neodůvodněnou nerovnost mezi bývalými vojenskými soudci a ostatními bývalými vojáky z povolání.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž především poukazuje na to, že na jeho nároky není možné aplikovat zákon č. 304/1993 Sb., podle kterého zmíněné orgány rozhodovaly. Rozsudek, ke kterému Vrchní soud v Praze dospěl výkladem (logickým, systematickým a historickým), má proto expropriační a diskriminační charakter, je porušením principu rovnosti občanů před zákonem a je tak v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že vojenské soudy zanikly ke dni 31.12.1993, zatím co zákon č. 304/1993 Sb. nabyl účinnosti dnem 1.1.1994 a protože jde o data odlišná, nelze je směšovat. Platí, že v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 304/1993 Sb. již žádný vojenský soudce, který by se mohl chovat způsobem, který zákon č. 304/1993 Sb. předpokládá, neexistoval. Nárok na výsluhový příspěvek podle názoru stěžovatele odvisí od skončení jeho služebního poměru vojáka z povolání, k čemuž došlo dnem 31.12.1993. Den 1.1.1994 je z tohoto hlediska pouze termínem počátku splatnosti výsluhového příspěvku. Podle stěžovatele je obecně známo, že výplata
III. ÚS 231/95
výsluhového příspěvku je upírána jen bývalým soudcům někdejších vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů, kteří setrvali ve služebním poměru vojáka z povolání až do dne 31.12.1993, tj. do samého zániku vojenských soudů podle ústavy ČR, a to zejména z toho důvodu, že na ně bylo naléháno, aby do tohoto data setrvali ve funkci a nezpůsobili kolaps vojenské justice. Výsluhový příspěvek je naproti tomu vyplácen bývalým soudcům vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze, bývalým vojenským prokurátorům, kteří byli jmenováni soudci obecných soudů, pobírají jej bývalí soudci vojenských soudů, kteří vojenskou justici opustili před 31.12.1993 a poté byli jmenováni soudci obecných soudů. Nerovnost občanů před zákonem je dána podle stěžovatele i tím, že výsluhový příspěvek je podle výše uvedených předpisů vyplácen bývalým vojákům z povolání, kteří opustili vojenskou činnou službu, a to bez rozdílu, tedy nejen těm, jejichž vojenská specializace se podle úvah Vrchního soudu v Praze jeví natolik úzkou, že jim neumožňuje v podmínkách přechodu do občanského života adekvátní uplatnění, ale i bývalým vojenským lékařům, zvěrolékařům, technikům a pod., u nichž vrchním soudem uvažovaný sociální aspekt evidentně chybí.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, ve vyjádření především odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že pro posouzení, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele, je nepodstatné, že správní orgán údajně snad v jiných případech vycházel z odlišných právních závěrů a právo na výplatu výsluhového příspěvku jiným osobám přiznal. S poukazem na princip rovnosti před zákonem by bylo absurdní domáhat se vydání nezákonného rozhodnutí shodného s případným jiným, rovněž nezákonným rozhodnutím.
Dále vrchní soud uvedl, že při posuzování, zda ust. čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. není v rozporu s principem rovnosti před zákonem, vycházel z pojetí, že se nejedná o princip absolutní rovnosti a že státu je nutno přiznat i oprávnění z poskytování výhod (případně některých výhod) vyplývajících ze služebního poměru vojáků z povolání vyloučit určitou kategorii osob, u které objektivní kritéria opodstatňují výhody (odchylnou úpravu od úpravy obecné), nejsou bud zcela nebo v podstatné části dány. Pokud se týká kategorie bývalých soudců vojenských soudů, poté vykonávajících funkci soudců obecných soudů, objektivní důvody k vyloučení z poskytování výsluhového příspěvku jsou dány a nejde tedy o nepřípustnou nerovnost před zákonem. Na tomto závěru nemůže nic změnit to, že důvody k odchylné úpravě jsou event. dány i u dalších kategorií vojáků z povolání (zmiňovaných v ústavní stížnosti), kde se jedná z určitých hledisek o podobnou, nikoliv však zcela shodnou situaci a stát této možnosti další odchylné úpravy nevyužil. Dodal, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť Vrchní soud jeho žalobu přezkoumal v rozsahu námitek v žalobě uvedených. Pokud tedy stěžovatel dovozuje, že jeho ústavně zaručené právo bylo porušeno nepřiznáním práva na výplatu výsluhového příspěvku, mohlo se tak stát pouze rozhodnutím o tomto právu, tedy rozhodnutím správního orgánu a ne rozhodnutím soudu ve správním soudnictví, ve kterém soud pouze přezkoumává zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu a nikoliv rozhodování o hmotněprávním nároku.
III. ÚS 231/95
V.ú., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření ze dne 13.11.1995 uvedl, že není oprávněn k výkladu nebo opravám nesprávně vydaných rozhodnutí jiných orgánů. Přesto však dále provedl poměrně podrobný právní rozbor problematiky. Poukazuje na některé nepřesnosti, vyplývající ze znění platných zákonů i zákona č. 304/1993 Sb. Zároveň dal stěžovateli z části za pravdu v tom, že rozhodnutí zákonodárce nevyplácet výsluhový příspěvek po dobu výkonu funkce soudce, je jistou diskriminací "bývalých vojenských soudců". Dále se odvolával na zdůvodnění svého rozhodnutí.
Ze zprávy Ministerstva obrany ČR o vyplácených výsluhových příspěvcích vyplývá, že soudcům bývalých vojenských soudů, kteří udělili souhlas s přidělením k určitému soudu náleží výsluhový příspěvek až po skončení výkonu funkce soudce. V současné době je takto vyplácen výsluhový příspěvek ve čtyřech případech. Soudcům vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze, případně NS ČR, kteří po propuštění ze služebního poměru udělili souhlas s přidělením k určitému soudu, výsluhový příspěvek náleží a je vyplácen v šesti případech. Vojákům z povolání - justičním čekatelům vojenských soudů - je nárok na výsluhový příspěvek rovněž zachován a vyplácí se ve dvou případech. Bývalým vojenským prokurátorům a vyšetřovatelům vojenských prokuratur, je nárok na výsluhový příspěvek vyplácen po skončení výkonu funkce státního zástupce a vyplácí se ve dvou případech.
Jak plyne z obsahu spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 81/94, Vrchní soud se zabýval problematikou v intencích příslušných ustanovení zákona o přezkoumávání správních rozhodnutí. O věci bez přítomnosti stran jednal a dne 30.6.1995 vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Rozsudek nabyl právní moci dne 28.7.1995
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel ve stížnosti namítá, že soud porušil při svém jednání princip zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) princip rovnosti občanů před zákonem (čl. 1 Listiny základních práv a svobod) a že rozsudek má expropriační charakter (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) a Ústavní soud ČR se proto podanou stížností zabýval právě z těchto hledisek.
V této souvislosti je třeba se zmínit o zákonu č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů. Tento zákon ve své části páté, přechodných a závěrečných ustanoveních, v §44 bod 2) zrušil zákon ČNR č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona ČNR č. 7/1993 Sb. a zákona č. 304/1993 Sb. Zákon č. 304/1993 Sb. obsahuje tři články:
- článek I. novelizoval již zmíněný zrušený zákon
č. 391/19914 Sb.
- článek II. zakotvil ustanovení, jež tvoří samostatný normativní obsah zákona č. 304/1993 Sb.
III. ÚS 231/95
čl. III stanovil účinnost zákona č. 304/1993 Sb.
Z toho vyplývá, že zákonem č. 236/1995 Sb. byla zrušena pouze ta část zákona č. 304/1993 Sb., která se týkala zrušeného zákona č. 391/1991 Sb. Ostatní části zákona č. 304/1993 Sb. zůstávají nadále v platnosti.
Dále je třeba vzít v úvahu skutečnost, že Ústavní soud ČR se na svém plenárním zasedání, dne 8. října 1996, pod sp. zn. Pl ÚS 5/96, zabýval návrhem na zrušení článku II zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona č. 7/1993 Sb., a dospěl k závěru, že napadené ustanovení zákona č. 304/1993 Sb. není v rozporu s ústavními zákony ani s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. V odůvodnění uvedl, že ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. lze interpretovat dvojím způsobem: buď jako ustanovení, vztahující se pouze na soudce vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů, nebo jako ustanovení, vztahující se i na soudce vojenských kolegií vrchních a Nejvyššího soudu, tj. na soudce všech soudů, vykonávající pravomoc vojenských soudů. V situaci, kdy určité ustanovení zákona umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle č1. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Plénum ústavního soudu nehledalo právní úpravu provedenou zákonem č. 304/1993 Sb. jako diskriminační.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro jednotlivé soudce Ústavního soudu. Proto se tedy i soudce zpravodaj v této věci ústavní stížností zabýval pod zorným úhlem výše zmíněného nálezu pléna Ústavního soudu. Zabýval se tedy především námitkou stěžovatele, zda postup soudu, který byl v jeho případě zvolen, má diskriminační charakter ve vztahu k jiným kategoriím vojáků z povolání, kteří byli ve stejné, či velmi podobné sociální situaci, jako soudcové vojenských soudů. Diskriminace znamená znevýhodnění určitého jedince nebo skupiny z důvodu náboženských, rasových, pohlaví, náboženského vyznání, příslušnosti k jiné sociální skupině apod. V případě stěžovatele Vrchní soud postupoval stejně jako ve všech případech obdobných. Nelze tedy říci, že by stěžovatele oproti jiným bývalým soudcům vojenských soudů znevýhodňoval, že by postup soudu měl diskriminační charakter.
V souvislosti s ukončením služebního poměru se podle ust. §33 až 33b zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vojákům z povolání vyplácejí některé dávky: výluhový příspěvek a odchodné, skončí-
li služební poměr smrtí vojáka, vyplácí se pozůstalým úmrtné. Tyto peněžité dávky mají sociální a motivační charakter, garantují se jimi sociální jistoty vojáků z povolání vzhledem k psychické a fyzické náročnosti vojenské služby, potenciálnímu ohrožení života při přípravě na bojovou činnost, vykonávání služby v místě podle potřeby ozbrojených sil. V neposlední řadě tyto dávky také kompenzují omezení některých hospodářských a v současné době i politických práv. Přechod vojáků z povolání do občanského života je velmi problematický, zejména z hlediska jejich začlenění do občanského a zejména
III. ÚS 231/95
pracovního života. Výsluhový příspěvek a odchodné mají tento přechod usnadnit. Nárok na ně mají všichni vojáci z povolání, kteří splňují zákonem stanovené podmínky, bez ohledu na jejich konkrétní sociální situaci. Soudci vojenských soudů byli v případě ukončení vojenské služby v podstatě zvýhodněni oproti jiným profesím, jejichž uplatnění v civilním sektoru mohlo být bezproblémové: právní úprava jim garantovala jejich další působení ve funkci soudců obecných soudů, přičemž v případě jejich odchodu je jim poskytován výsluhový příspěvek, a to bez ohledu na skutečnost, zda působí dále v právnické profesi. V této souvislosti je třeba poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobné věci sp.zn. III.ÚS 189/95, kde Ústavní soud rovněž ústavní stížnosti nevyhověl.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ČR proto dospěl k závěru, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30.5.1995, sp. zn. 6 A 80/94-16, ve spojení s rozhodnutím V.ú., ze dne 28.2.1994, čj. 53308307730601, nebylo porušeno žádné stěžovatelovo základní právo, dané mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle č1. l0 Ústavy, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1, písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR