ECLI:CZ:US:1997:3.US.236.97
sp. zn. III. ÚS 236/97
Usnesení
III. ÚS 236/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.S. a F.S., zastoupených advokátem JUDr. E.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, mimo ústní jednání dne 23. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, o níž není zřejmé, zda byla podána včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatelé především proti usnesení Nejvyššího soudu ČR (ze dne 22. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 429/97) a posléze i proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. 10 Ca 496/96) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 38 Listiny základních práv a svobod; porušení tohoto práva spatřují v tom, že Nejvyšší soud ČR, který napadeným rozhodnutím zastavil řízení stran podaného dovolání do rozsudku odvolacího soudu (§104 odst. 1, §246c o. s. ř.), odmítl (pro nedostatek funkční příslušnosti) jejich opravný prostředek meritorně projednat a že odvolací soud k odvolacímu jednání předvolal "pouze jejich právního zástupce" a tak je zbavil možnosti před soudem
III. ÚS 236/97
"osobně jednat"; navrhli proto, aby ústavní soud svým nálezem obě vpředu označená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Výtka adresovaná krajskému soudu co do předvolání k jednání, v němž bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, neobstojí již vzhledem k tomu, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost (tedy i uvědomění o nařízeném jednání) pouze tomuto zástupci (§49 odst. 1 al. 1 o. s. ř.); je proto vždy věcí zástupce, aby zastupovaného, nejde-li o případ, kdy zastoupený jako účastník řízení má osobně v řízení něco vykonat (§49 odst. 1 al. 2 o. s. ř.), sám znovu vyrozuměl.
Obdobně lichá je i námitka stěžovatelů pokud směřuje vůči postupu Nejvyššího soudu ČR; dovolání jako opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu je co do jeho přípustnosti ve správních věcech upraveno způsobem dostatečně zřejmým z odůvodnění napadeného rozhodnutí, k němuž ani z ústavněprávního hlediska pod aspekty posuzované věci není co podstatného dodat; i když současná úprava soudního přezkumu těchto rozhodnutí ne zcela odpovídá soudnímu přezkumu v plné jurisdikci, nelze po obecných soudech kteréhokoli stupně vyžadovat, aby ve své jurisdikci nerespektovaly současnou zákonnou úpravu řízení a - ve smyslu tvrzení ústavní stížnosti - rozhodovaly mimo procesní rámec z ní plynoucí jiným způsobem než očividně nepřípustnou cestou dovolání.
Z takto vyložených důvodů proto nezbylo než pokládat posuzovanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a jako o takové o ní rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], když zjevnost její neopodstatněnosti je dána povahou samotných důvodů, jak vpředu byly vyloženy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 23. 9. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu