ECLI:CZ:US:1997:3.US.246.97
sp. zn. III. ÚS 246/97
Usnesení
III. ÚS 246/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátkou JUDr. E.J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 1995, sp. zn. 34 C 155/93, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. 1 Co 282/95, mimo ústní jednání dne 23. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem [§§30 odst. 1, 34, 72 odst. 1 písm. a), 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadl stěžovatel rozsudky Městského soudu v Praze (ze dne 28. března 1995 ve věci 34 C 155/93 téhož soudu) a Vrchního soudu tamtéž (ze dne 20. března 1997, sp. zn. 1 Co 282/95) a tvrdil, že těmito rozhodnutími oba obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo na svobodu projevu a vyjádření jeho názorů (čl. 17 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že jej zavázaly k publikaci omluvy za tvrzení obsažená v blíže označeném článku otištěném v deníku dne 26. března 1993, když byly shodně dospěly k závěru, že pravdivost zmíněných tvrzení se stěžovateli nepodařilo prokázat a že tato tvrzení podsouvající vedlejším účastníkům nečestné jednání difamujícího rázu byla objektivně
III. ÚS 246/97
způsobilá přivodit jim újmu na občanské a profesní cti (§11 a násl. o. z.); stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle odůvodnění napadených rozhodnutí, a též podle obsahu samotné ústavní stížnosti, obecné soudy obou stupňů v obsahu článku (Kdo co ovládl v tisku v roce 1992) ve spojení s připojeným grafem a podsunuté spojitosti s mafií dovodily "existenci neoprávněného zásahu způsobilého přivodit újmu na právech chráněných ustanovením §11 odst. 1 a násl. o. z.", když byly odmítly tvrzení stěžovatele (žalovaného v řízení před nimi), že inkriminovaný článek a výroky v něm jsou "přiměřenou kritikou okolností souvisejících s privatizací novinové služby". Stejně jako v řízení před obecnými soudy stěžovatel i ve své ústavní stížnosti setrvává na svém stanovisku stran "přiměřené (a oprávněné) kritiky"; jsou tedy tvrzení (vývody) ústavní stížnosti pouhou a opakovanou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů, aniž by se blíže jakkoli dotkly ústavně právní roviny tvrzených pochybení obecných soudů.
Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých nálezech vyložil, za jakých podmínek - vzhledem ke své ústavně svěřené pravomoci - se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů (k tornu srov. např. nález č. 5 a 23 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), a proto zcela postačí stěžovatele na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu odkázat.
Zmíněné podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů ve věci posuzované ústavní stížnosti však splněny nejsou; opakovaná polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů je z hlediska ústavně právního posouzení zcela nerozhodná, zejména jestliže obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a zřetelně vyložily, jakými úvahami se při posouzení věci řídily (§157 odst. 2 o. s. ř.) a proč všechny podstatné námitky stěžovatele odmítly; ostatně co do ústavních aspektů vztahujících se k tvrzeně porušeným ústavně zaručeným základním právům Ústavní soud v obdobné stěžovatelově věci tyto aspekty vyložil (III. ÚS 359/96), a proto - jestliže nyní posuzovaná věc co do základu se od předchozí nikterak podstatně neliší - i zde postačí na dříve vyložené stanovisko Ústavního soudu stěžovatele odkázat.
111. ÚS 246/97
Z těchto důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je pak dána jak povahou důvodů, jak byly vyloženy, tak i těmi, na něž (viz vpředu) byl stěžovatel odkázán; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 23. 9. 1997
Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR