ECLI:CZ:US:1997:3.US.248.97
sp. zn. III. ÚS 248/97
Usnesení
III. ÚS 248/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V.K. a R.K., obou zastoupených advokátem JUDr. L.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR v Brně, mimo ústní jednání dne 16. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), která i jinak co do formálních náležitostí předepsaných zákonem [§§30 odst. 1, 34, 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.) vyhověla zákonným podmínkám, napadli stěžovatelé rozsudek Nejvyššího soudu ČR (ze dne 27. března 1997 ve věci 2 Cdon 1627/96) a tvrdili, že tímto rozhodnutím obecný soud jako soud dovolací porušil jejich ústavně zaručené základní právo na vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), když zrušil částečně rozsudek odvolacího soudu (Krajského soudu v Praze) a vyslovil, že "nejen osoba uvedená v ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě (původní vlastník), ale i osoba splňující znaky vyjádřené v §4 odst. 2 téhož zákona je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §8 odst. 4, 5 citovaného zákona a má tak aktivní legitimaci k uplatnění nároku v tomto ustanovení zakotveného, a že pokud odvolací soud dospěl k jinému závěru, je jeho právní posouzení nesprávné".
111. ÚS 248/97
Aniž by stěžovatelé (z hlediska ústavně zaručených základních práv) své výhrady k rozhodnutí dovolacího soudu podrobněji a blíže rozvedli (mimo strohý odkaz na již zmíněný článek Listiny základních práv a svobod), zaměřili vývody své ústavní stížnosti na polemiku s rozhodovacími důvody dovolacího soudu a posléze navrhli, aby Ústavní soud jimi napadené rozhodnutí, jak vpředu je označeno, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co do ústavní ochrany práv plynoucích ze stěžovateli označeného článku Listiny základních práv a svobod ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých nálezech vyložil, jak rozumí zmíněnému článku (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994) Listiny základních práv a svobod a za jakých podmínek lze právu vlastnit majetek ústavní ochranu poskytnout, a proto zcela postačí na tato rozhodnutí (nálezy) Ústavního soudu stěžovatele odkázat.
Co do následných vývodů ústavní stížnosti odmítajících právní názor uplatněný dovolacím soudem, jde o námitky proti výkladu obecnými soudy aplikovaných právních norem (vpředu označených částí dříve citovaného zákona), tedy o námitky směřující vůči legalitě napadeného rozhodnutí, a proto i zde nezbývá než stěžovatelům připomenout, že posouzení legality rozhodnutí orgánů veřejné moci - z důvodů rovněž již dříve a opakovaně vyložených (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., C. H. Beck Praha, 1994) do pravomoci Ústavního soudu zpravidla nespadá.
Nadto posuzovaná ústavní stížnost nesplňuje ani formální podmínky pro její meritorní projednání předepsané zákonem; jestliže zákon o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.) vyžaduje, aby ústavní stížnost směřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně (ústavně zaručeného základního) práva poskytuje (§72 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a jestliže pokládá za nepřípustnou ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které byly stěžovateli k ochraně jeho práva k dispozici (§75 odst. 1 cit. zák.), je zřejmé, že ústavní stížnost může zpravidla (výjimka plynoucí z ust. §75 odst. 2 písm. b) cit. zák. v posuzované věci nepřipadá v úvahu) směřovat jen proti rozhodnutí, jímž meritorní projednání věci pravomocně končí, a nikoli tedy do rozhodnutí, jímž ku příkladu přes pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu v intencích zrušujícího rozhodnutí
111. ÚS 248/97
dovolacího soudu bude před soudem (soudy) nižšího stupně pokračováno. Na této zásadě nic nemění skutečnost, že právním názorem vyššího soudu je soud nižšího stupně vázán (§243d o. s. ř.), neboť ingerence Ústavního soudu do jurisdikční činnosti obecných soudů (jinak než za podmínek dříve a opakovaně v nálezech Ústavního soudu vyložených, viz např. rozhodnutí č. 5 a 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994) by v podstatě a stručně řečeno zcela nežádoucím způsobem zasahovala do nezávislosti rozhodování obecných soudů, jímž Ústavní soud není instančně ani jinak nadřízen (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994) a jimž ochrana právům přísluší především (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Ze všech těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno, tak z povahy samotných důvodů, jak vpředu byly vyloženy; o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 16. 9. 1997
Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR