ECLI:CZ:US:1997:3.US.249.97
sp. zn. III. ÚS 249/97
Usnesení
III. ÚS 249/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. P.B. a ing. R.N., oba zastoupeni advokátem JUDr. T.P., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 11. 7. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 14. 7. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, j. 16 Co 60/97-106, ze dne 15. 4. 1997, kterým bylo potvrzen původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, j. 21 C 547/93,'a 21 C 548/93, ze dne 17. 5. 1993. Podle názoru navrhovatelů bylo postupem soudů v předmětné věci porušeno jejich základní právo stanovené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, sp. zn. 21 C 547/93 (navrhovatel ing. P.B.) a 21 C 548/93 (navrhovatel ing. R.N.) vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1. Pro další řízení byly obě předmětné věci spojeny a dále vedeny pod sp. zn. 21 C 547/93. Z předmětného spisu Ústavní soud zjistil, že oba navrhovatelé podali žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jejich zaměstnavatel M.,
III. ÚS 249/97
vůči prvnímu navrhovateli učinil dne 25. 10. 1993 a vůči druhému navrhovateli dne 1. 10. 1993 podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (dále jen "ZP"). Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně u prvního navrhovatele spatřoval zaměstnavatel v tom, že první navrhovatel "jednal v rozporu se zájmy organizace a porušil právní předpisy, zejména pokud jde o zachování obchodního tajemství tím, že umožnil zneužití chráněných informací firmy M. pro účely konkurence (zejména poskytnutí seznamu prodávajících a nakupujících) a že se stal společníkem firmy M.T. se stejným předmětem podnikání, jejíž obchody mohou souviset s podnikatelskou činností M.", aniž by si k tomu vyžádal předchozí písemný souhlas zaměstnavatele. Porušení pracovní kázně zvlášť' hrubým způsobem u druhého navrhovatele spatřoval zaměstnavatel rovněž v tom, že navrhovatel "jednal v rozporu se zájmy organizace a porušil právní předpisy, zejména pokud jde o zachování obchodního tajemství tím, že umožnil zneužití chráněných informací firmy M. pro účely konkurence (zejména poskytnutí seznamu prodávajících a nakupujících) a že se stal společníkem firmy M.T. se stejným předmětem podnikání, jejíž obchody mohou souviset s podnikatelskou činností M.", aniž by si k tomu vyžádal předchozí písemný souhlas zaměstnavatele. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem, j. 21 C 547, 548/93-52, ze dne 17. 5. 1995, žaloby zamítl proto, že okamžitá zrušení pracovního poměru odpovídají podmínkám uvedeným v ust. §55 ZP. Podle názoru soudu v okamžitých zrušeních slovně vymezený skutek je dostatečně konkrétní, aby jej nebylo možno zaměnit za jiný. Použití seznamu dodavatelů a odběratelů zaměstnavatele do projektu firmy M.T., jejímiž společníky jsou oba navrhovatelé, lze podle názoru soudu považovat za porušení obchodního tajemství a porušení tohoto obchodního tajemství je třeba v podmínkách tržního hospodářství a konkurence považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
K odvolání navrhovatelů Městský soud v Praze rozsudkem, č.j. 13 Co 427/9576, ze dne 25. 10. 1995, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobám vyhověl. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu I. stupně dospěl k závěru že okamžitá zrušení pracovního poměru nevyhovují požadavkům §55 ZP, neboť důvody okamžitého zrušení pracovních poměrů nejsou vůbec skutkově vymezeny a konkretizovány, takže je nelze přezkoumat. Odvolací soud svůj rozsudek dále
111. ÚS 249/97
odůvodnil i tím, že v listinách obsahujících okamžitá zrušení chybí časový údaj o konkrétním porušení pracovní kázně, a takto nelze přezkoumat, že okamžitá zrušení byla učiněna ve lhůtě stanovené v §53 odst. 2 ZP. Dále jsou podle názoru odvolacího soudu okamžitá zrušení neplatná z toho důvodu, že byla podepsána osobou k tornu neoprávněnou.
K dovolání zaměstnavatele (v řízení před obecnými soudy žalovaného) rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č. j. 2 Cdon 198/96-92, ze dne 21. 11. 1996, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění Nejvyšší soud ČR uvedl, že při úvaze jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ust. §55 ZP, je třeba mít na zřeteli, že ust. §53 odst. 1 ZP vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá pro okamžité zrušení pracovního poměru. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Pomocí výkladu projevu vůle nelze samozřejmě "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou neprojevil. Vzhledem k uvedenému dovodil Nejvyšší soud ČR, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu v tom, že okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatná, protože nejsou dostatečně skutkově konkretizována. Stejně tak Nejvyšší soud ČR dovodil, že nelze souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že v projevu vůle musí být uveden časový údaj o konkrétním porušení pracovní kázně. Takovou obsahovou náležitost ust. §55 ZP nestanoví. V souladu se zákonem není rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že okamžité zrušení bylo učiněno osobou, která nebyla oprávněna jednat jménem zaměstnavatele.
V řízení dále pokračoval Městský soud v Praze, který rozsudkem, čj. 16 Co 60/97-106, ze dne 15. 4. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí vycházel odvolací soud z právního názoru vysloveného v rozsudku
111. ÚS 249/97
Nejvyššího soudu ČR a na základě dalších provedených důkazů dovodil, že rozsudek soudu I. stupně byl správný, a proto ho v plném rozsahu potvrdil.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 16 Co 60/97-106, ze dne 15. 4. 1997, podali navrhovatelé ustavní stížnost, kterou se dovolávají ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny, protože podle jejich názoru byli napadeným rozhodnutím soudu ukráceni na svých právech. V ústavní stížnosti navrhovatelé polemizují s hodnocením důkazů, které provedl Nejvyšší soud ČR a následně i soud odvolací a nesouhlasí s právními závěry, které soudy z těchto skutečností vyvodily. Vzhledem k tomu navrhovatelé požadují, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto dohlížet na rozhodovací činnost obecných soudů. Do této činnosti může ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím obecných soudů k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V předmětné věci se navrhovatelé dovolávají ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny, Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.
Na základě posouzení spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením důkazů provedených v řízení před obecnými soudy a s právními závěry, které soudy z dokazování vyvodily. Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, nepřísluší mu "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené soudy v řízení před nimi probíhající. Do procesu dokazování a hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud zasahovat, pokud soudy postupují v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a respektují zásadu volného hodnocení důkazů zde stanovenou. Ze spisového materiálu vyplývá, že soudy při hodnocení důkazů se zabývaly hodnocením každého důkazu samostatně a hodnotily je rovněž ve vzájemné souvislosti. Nelze proto tomuto postupu soudů přičítat porušení práva navrhovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud by mohl zasáhnout do procesu dokazování a hodnocení důkazů i tehdy, pokud by skutkové a právní závěry, ke kterým soudy dospěly byly ve zřejmém a ostrém protikladu s provedenými důkazy.
111. ÚS 249/97
Ani k takové situaci však v předmětné věci nedošlo, závěry, které soudy vyvodily z provedených důkazů, těmto důkazům korespondují a jsou rovněž v souladu s právní úpravou institutu okamžitého zrušení pracovního poměru v zákoníku práce. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem soudů ani napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nebylo porušeno základní právo navrhovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
S ohledem na výše uvedené závěry nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. 4. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR