ECLI:CZ:US:1997:3.US.255.96
sp. zn. III. ÚS 255/96
Usnesení
III. ÚS 255/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky V.M., zastoupené advokátkou JUDr. M.K., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 20.9.1996 podala navrhovatelka ústavní stížnost, v níž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni čj. 12 Co 310/96-16 a předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Klatovech, čj. 6 C 26/95-59, protože jsou v rozporu s právními předpisy.
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 29.6.1995,. čj. 6 C 26/95-59, byl zamítnut návrh navrhovatelky na vyslovení neplatnosti dohody o skončení pracovního poměru s odpůrcem A., a.s. Při svém rozhodování vycházel okresní soud ze zjištění, že navrhovatelka uzavřela s odpůrcem dohodu o skončení pracovního poměru z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písmeno c) zákoníku práce. Dohodu za zaměstnavatele podepsala pověřená zaměstnankyně, navrhovatelce bylo řádně vyplaceno odstupné, na které jí vznikl nárok. K uzavření, dohody přistoupila navrhovatelka z vlastní vůle, protože pro ni (s ohledem na její zdravotní stav) zaměstnavatel neměl vhodnou práci. Navrhovatelka neprokázala, že by dohoda byla neplatná z důvodů uvedených v §242 zákoníku práce. Soud zároveň rozhodl nepřiznat žádnému z účastníků náklady řízení, s ohledem na sociální situaci navrhovatelky.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka odvolání, v němž opakuje argumenty, uvedené v původním návrhu na zahájení řízení. Podle ní došlo při uzavírání dohody o skončení pracovního poměru k porušení platných ustanovení zákoníku práce, konkrétně §9,
III. ÚS 255/96
§240 odst. 3 a §242.
Mezitím Okresní soud v Klatovech dne 16.2.1996 nejprve z podnětu Krajského soudu v Plzni usnesením čj. 6 C 26/95-98 odňal navrhovatelce přiznané osvobození od placení soudních poplatků se zpětnou účinností ke dni 3. 2. 1996 a rozhodl doplňujícím rozsudkem čj. 6 C 26/95-102 tak, že stanovil navrhovatelce povinnost zaplatit náklady řízení.
O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Plzni na svém jednání dne 24.6.1996 a rozsudkem, čj. 12 Co 310/96-116, rozsudek soudu prvého stupně, ve znění doplňujícího rozsudku, v meritu věci potvrdil. Změnil pouze výrok o nákladech řízení tak, že nově vyčíslil náklady. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že okresní soud správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry.
Proti těmto rozhodnutím podala navrhovatelka včas ústavní stížnost. V ní uvedla, že obecné soudy svými rozsudky porušily zákon, nevypořádaly se řádně se skutkovými zjištěními a žádala jejich zrušení. Ústavní soud si vyžádal doplnění návrhu s tím, že navrhovatelku vyzval, aby ve smyslu čl. 87 písmeno d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upřesnila, která její základní práva nebo svobody, zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle č1. 10 Ústavy měla být napadeným rozhodnutím porušena.
Na základě výzvy Ústavního soudu navrhovatelka doplnila ústavní stížnost tak, že soudy nepostupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, konkrétně čl. 36, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a č1. 37 odst. 3, podle něhož jsou si účastníci v řízení rovni. Soudy nerespektovaly kautely §132 o.s.ř., takže nebyl splněn ústavní princip nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy.
Podstata navrhovatelčiny ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatelky v řízení před obecnými soudy. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Pokud jde o navrhovatelčiny námitky, že postupem soudů byly porušeny čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod, je třeba uvést, že jejich porušení Ústavní soud neshledal.
Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud zjistil, že navrhovatelce bylo umožněno, aby ve věci určení, zda rozvázání jejího pracovního poměru bylo platné, podala žalobu k příslušnému obecnému Okresnímu soudu v Klatovech. Soud se věcí meritorně zabýval, prováděl navržené důkazy a následně vydal rozhodnutí, kterým žalobu zamítl. Navrhovatelka se odvolala proti tomuto rozsudku a věcí se zabýval Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací. Ten po veřejném jednání vydal rozsudek, kterým rozsudek soudu prvého stupně v meritu věci potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení.
Čl. 37 odst. 3 stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Pokud navrhovatelka namítá, že tento ústavní
III. ÚS 255/96
princip byl porušen, žádným způsobem nedoložila, jak a čím soudy měly zmíněný princip porušit a také Ústavní soud nezjistil, že by k porušení zmíněné ústavní zásady došlo. Z obsahu spisu Okresního soudu v Tachově sp.zn. 5 C 55/95 plyne, že obecné soudy respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i další zásady, plynoucí z č1. 37 Listiny. Obecné soudy totiž věc na základě žaloby a za přítomnosti stran řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout. Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
K námitce, že obecné soudy nedodržely kautely §132 o.s.ř., Ústavní soud zjistil, že při hodnocení důkazů, postupovaly obecné soudy ve shodě s ust. §132 o.s.ř. Soudy hodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co při řízení vyšlo najevo a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Ústavní soud však vážil i to, zda v navrhovatelčině věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení dalších ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal. Ústavní soud ČR není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.)., jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, jak to požaduje navrhovatelka.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR