ECLI:CZ:US:1997:3.US.263.97
sp. zn. III. ÚS 263/97
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 1995, čj. 13 Co 226/95, mimo ústní jednání dne 23. 4. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností ze dne 31. 10. 1995 domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 1994, č. j. 16 C 111/93-158, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 1995, č. j. 13 Co 226/95-181, neboť jimi mělo být porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny); obdobně mělo být porušeno i její ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu ust. čl. 38 odst. 2 Listiny. Tato práva měla být porušena dále i v tom, že s ohledem na povahu věci nebylo soudy akceptováno, že stěžovatelka jako navrhovatelka neměla přístup k důkazům, které by však mohla označit a navrhnout jejich provedení soudem, neboť tyto důkazy jsou v dispozici odpůrce (České národní banky) a jsou podřízeny režimu ochrany státního, služebního nebo obchodního tajemství. Základní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny mělo tak být porušeno tím, že orgán veřejné moci (Městský soud v Praze) vyhodnotil tvrzení odpůrce v neprospěch stěžovatelky, aniž by podnikl další potřebná zjištění ke zjištění skutkového stavu věci.
Ministerstvo financí, jako účastník řízení, navrhlo zamítnutí návrhu.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 16 C 111/93, ze kterého mimo jiné zjistil, že stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení, který byl doručen Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 29. 12. 1992, domáhala proti označeným odpůrcům, Státní bance československé a Československému státu (zastoupeném Federálním ministerstvem financí), určení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání věcí movitých (§5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.), které ve svém návrhu pak druhově specifikuje.
Z předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že ve věci proběhlo řádné řízení, v němž navrhovatelka byla ke svému návrhu vyslechnuta a měla tak možnost vyjádřit se i k tvrzením odpůrců a navrhovat v potřebném rozsahu provedení důkazů. Návrhu navrhovatelky na provedení důkazů slyšením svědků pak bylo vyhověno a jí navržení svědci byli za její přítomnosti soudem slyšeni. Rozsudkem obvodního soudu pak byl návrh o uložení povinnosti odpůrci uzavřít dohodu citovaného znění zcela zamítnut a po projednání odvolání odpůrkyně byl tento rozsudek rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 226/95 ze dne 12. 7. 1995, potvrzen.
Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích, např. III. ÚS 23/93, vyložil, za jakých okolností a podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Předpokladem takovéhoto zásahu je, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a porušily procesní ustanovení, která stanoví procesní předpisy, v tomto případě občanský soudní řád. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, čl. 83 a 91 úst. zák. č. 1/1993 Sb., a jako takový není další instancí obecného soudnictví a nepřísluší mu svými rozhodnutími, pokud není shledán postup obecných soudů v rozporu s již zmíněnou hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, zasahovat do jejich jurisdikce. Z ústavního principu nezávislosti obecného soudu vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§132 obč. s. ř.), a jestliže obecný soud při svém rozhodování respektuje kautely citovaného ustanovení občanského soudního řádu (jak tomu bylo v posuzované věci), nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani v tom případě, kdyby se s takovýmto hodnocením sám neztotožňoval.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě vede právní polemiku se závěry obecných soudů a k tvrzeným porušením Listiny mělo dojít tím, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na uložení povinnosti odpůrci v takovém rozsahu, jak se toho v návrhu domáhala. V posouzení otázky postupu obecných soudů ve smyslu hlavy páté Listiny je rozhodující ta okolnost, zda obecné soudy řádně projednaly návrh stěžovatelky a rozhodly o tomto návrhu v souladu s příslušným zákonem, tedy zákonem č. 87/1991 Sb. Z předloženého spisového materiálu však Ústavní soud nezjistil pochybení obecných soudů v tomto směru, neboť tyto soudy své právní závěry opírají o výklad ust. §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. (v platném znění) a shodně dospěly k závěru, že se stěžovatelce ve smyslu citovaného ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. nepodařilo prokázat, kde se movité věci (mince, drahé kovy apod.), jejichž vydání se domáhá, nalézají; stěžovatelce se tak nepodařilo individuálně ztotožnit právě ty konkrétní mince a další předměty, které byly otci stěžovatelky odňaty. V řízení pak nebyly, dle tvrzení obecných soudů, prokázány takové okolnosti, které by individualizovaly konkrétní mince, jejichž vydání se domáhá stěžovatelka po odpůrci, a ostatní žalované předměty, s tím, že druhovou shodnost označených věcí nelze ztotožnit s podmínkou individualizace věci ve smyslu ust. §5 odst. 1 zák. č. 87/1990 Sb.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy obou stupňů své právní závěry ve svých rozsudcích náležitě odůvodňují, hodnotí řádně provedené důkazy a zabývají se rovněž hodnocením ostatních skutečností, které vyšly v průběhu řízení najevo, neshledal Ústavní soud v jejich postupu porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, plynoucí z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Za situace, kdy stěžovatelka vede pouhou polemiku s právními závěry soudů obou stupňů, jako orgánů veřejné moci, nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout odmítavým výrokem, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 23. 4. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR