ECLI:CZ:US:1997:3.US.267.96
sp. zn. III. ÚS 267/96
Usnesení
III. ÚS 267/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.S., zastoupeného advokátkou JUDr. M.W., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel P.S., podal dne 1. 10. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 10. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 18 Co 269/96-62, ze dne 3. 7. 1996, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. 9 C 198/94-43, ze dne 14. 11. 1995. Stěžovatel se uvedenými rozhodnutími soudů cítí dotčen na svých právech, které mu zaručuje čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
K posouzení obsahu ústavní stížnosti si ústavní soud vyžádal spisový materiál sp. zn. 9 C 198/94 vedený u Obvodního soudu pro. Prahu 3. Ze spisového materiálu ústavní, soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce uplatnil u soudu I. stupně restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. V řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím poukazoval na to, že z hlediska tohoto zákona je devizovým tuzemcem, a proto mu přísluší vrácení nemovitostí, na něž se vztahuje výše uvedený zákon. Pro skutečnost, že z hlediska tohoto zákona je devizovým tuzemcem, svědčí to, že v roce 1990 vrátil z USA zpět do tehdejší ČSFR s úmyslem tu setrvat. K trvalému pobytu se sice oficiálně mohl přihlásit až v roce 1992, kdy mu byl vydán občanský průkaz. Toto prodlení bylo způsobeno tím, že se obtížně orientoval v našich úřadech při zajišťování potřebných dokladů. V řízení před soudem I. stupně i v řízení odvolacím však soudy požadovaly, aby
III. ÚS 267/96
předložil doklad o tom, že nemovitosti nebyly odškodněny mezistátní dohodou, tj. doklad, který podle zák. č. 403/1990 Sb. je povinen předložit devizový cizozemec. Stěžovatel v řízení předložil nad rámec své důkazní povinnosti rozhodnutí AOK, z něhož je patrno, že jeho matce odškodnění nebylo přiznáno ani vyplaceno.
Obvodní soud pro Prahu 3 si vyžádal zprávu M.ú., z níž bylo zjištěno, že předmětná nemovitost, která byla dříve ve vlastnictví L.S. (otce stěžovatele), byla vypořádána dohodou mezi vládou ČSSR a USA ze dne 29. 1. 1982. Tato dohoda ve své podstatě znamená, že vláda USA se za své státní občany zavázala, že za poskytnutí globální finanční náhrady nebudou do budoucna uplatňovány nároky na vypořádání nemovitých majetků, které byly jejím občanům odňaty. Zaplacením globální náhrady pak byla československá strana zcela zproštěna svých závazků vůči americkým fyzickým i právnickým osobám a vlastní přiznání odškodnění a jeho výše ve vztahu k jednotlivým americkým občanům pak již příslušelo výlučně do pravomoci americké strany. Soud proto nepřihlížel k námitce stěžovatele, že odškodnění neobdržel, protože závětní dědičkou po původním vlastníku byla jeho pozůstalá manželka, na níž se citovaná mezivládní dohoda vztahovala. K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný. V odůvodnění dále zdůraznil, že byt podle obecných předpokladů by se na stěžovatele vztahoval zák. č. 403/1990 Sb., vydání nemovitostí brání především to, že nároky na finanční odškodnění byly uspokojeny ještě před účinností tohoto restitučního zákona ve prospěch právních předchůdců stěžovatele.
S uvedenými závěry obou soudů stěžovatel nesouhlasí a domnívá se, že výše uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva stanovená v čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Soudy obou stupňů nerespektovaly jeho zákonné právo na uplatnění restitučního nároku z důvodů, které nemají oporu v zákoně, tudíž při svém rozhodování nepostupovaly v souladu se zákonem. Nesoulad se zákonem spatřuje stěžovatel v tom, že přestože není devizovým cizozemcem, uložil mu soud povinnost předložit potvrzení správy pro věci majetkové a devizové a při svém rozhodování k němu přihlížel. Dále podle názoru stěžovatele z dikce zák. č. 403/1990 Sb. vyplývá, že v případě, že oprávněná osoba není devizovým cizozemcem, nepřihlíží se k tomu, zda nemovitost byla či nebyla vypořádána mezistátními majetkoprávními dohodami. V jeho případě však soudy obou stupňů, ačkoliv v odůvodněních svých rozhodnutí vůbec nezaujaly stanovisko k tomu, zda je či není devizovým cizozemcem, zamítly restituční nárok s odkazem na vypořádání majetku mezistátní dohodou. Dále poukazuje na skutečnost, že jeho matka zemřela před účinností restitučního zákona a tudíž nemohla být oprávněnou osobou, a proto považuje za irelevantní hodnotit postavení matky jako devizové cizozemky. Vzhledem k těmto skutečnostem žádá navrhovatel zrušení výše uvedených rozsudků obou soudů.
Ústavní soud, i když si je vědom toho, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu uskutečňovat dozor nad soudní jurisdikcí, v daném případě však věnoval pozornost
III. ÚS 267/96
napadeným rozhodnutím soudu I. i II. stupně i řízením jim
předcházejícím vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na porušení čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a podle čl. 95 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hledisek výše uvedených ustanovení ústavy ČR a dospěl k závěru, že soudy obou stupňů postupovaly řádně v mezích daných citovanými ustanoveními Ústavy ČR. Ústavní soud akceptuje zejména právní názor odvolacího soudu o tom, že vydání nemovitostí brání především to, že nároky na finanční odškodnění byly uspokojeny ještě před účinností restitučního zákona č. 403/1990 Sb. ve prospěch právních předchůdců stěžovatele. V uvedených souvislostech nutno zdůraznit, že v daném případě za daného (spolehlivě zjištěného) skutkového stavu není rozhodující, zda stěžovatel měl postavení devizového tuzemce či devizového cizozemce. Rozhodující v daném případě je (i podle přesvědčení Ústavního soudu) to, že v důsledku dohody mezi vládou USA a ČSSR ze dne 29. 1. 1982 byla újma způsobená na majetku původního vlastníka ze strany tehdejší ČSSR odškodněna, a proto z pohledu zák. č. 403/1990 Sb. již není dán restituční důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že nárok podle uvedené dohody nebyl uplatněn, resp. příslušným orgánem USA uspokojen. V této souvislosti lze navíc ještě připomenout, že ani restituční zákony, k nimž zák. č. 403/1990 Sb. bezpochyby náleží, i když nahrazují újmy způsobené oprávněným subjektům, nejsou prolomením jednoho z nejobecnějších principů práva, a to principu ne bis in idem. Ve světle tohoto principu je pak jednoznačné, že pokud způsobená újma na právech vlastníka byla jednou ze strany povinného subjektu, tj. státu, odškodněna, nelze ji odškodňovat znovu, byť vůči jinému subjektu.
Vzhledem k výše uvedeným názorům dospěl proto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Na základě uvedených skutečností, nezbylo proto Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 1997
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu