ECLI:CZ:US:1997:3.US.269.97
sp. zn. III. ÚS 269/97
Usnesení
III. ÚS 269/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.E.P., zastoupené prom.práv. M.N., proti Krajskému soudu v Plzni a Okresnímu soudu v Chebu, mimo ústní jednání dne 23. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. července 1997 napadla stěžovatelka pravomocná rozhodnutí obecných soudů (Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni, ve věci sp. zn. 10 C 31/96 vpředu označeného soudu) a aniž by blíže uvedla, v čem měly obecné soudy jako orgány veřejné moci porušit její ústavně zaručená základní práva, tuto stížnost odůvodnila tak, že jejím cílem je docílit toho, aby obecné soudy projednaly bez placení soudních poplatků žalobu ve věci samé, tj. že Obecní úřad ve S., její představitel starosta obce pan P., nesprávným úředním postupem způsobil osobě oprávněné - paní M.B., nyní její dědičce paní A.E.P., škodu v tom, že jí nebyl vydán majetek jejího otce pana M.H. ve S. v tom rozsahu, jak byl
III. ÚS 269/97
uplatněn nárok podáním paní M.B. ze dne 25. 8. 1991, i když obsahem žaloby je náhrada ve výši 1 254 330,- Kč".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i z tvrzení ústavní stížnosti samotné, příp. též ze stěžovatelkou přiložených příloh se podává, že obecné soudy napadenými rozhodnutími stěžovatelce nepřiznaly osvobození od soudního poplatku pro spor, který stěžovatelka vyvolala proti městu S. (o zaplacení částky 1 254 330,- Kč) před Okresním soudem v Chebu; své rozhodnutí odůvodnily obecné soudy tím, že zmíněný spor pro svou povahu (jde o uplatnění tvrzené škody z titulu neuspokojeného restitučního nároku vůči obci) není naděje na úspěch mimo jiné též proto, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) svůj nárok na vydání nemovitostí neuplatnila včas, že v důsledku toho (jak bylo konstatováno v restitučním sporu) její nároky zamítly prekluzí (§13 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. v platném znění) a že pro pokus tímto opomenutím vyvodit odpovědnost obce (dle zákona č. 58/1969 Sb.) není zákonné opory.
Aniž by stěžovatelka blíže v odůvodnění své ústavní stížnosti rozvedla čím (v postupu a rozhodnutích obecných soudů) byla porušena její ústavně zaručená základní práva [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.] a která, aniž by zřetelně a jednoznačně rozvedla (ve vztahu k napadeným rozhodnutím), čeho se touto stížností domáhá (§34 odst. 1 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), v obsáhlém podání pouze nastiňuje a dokládá postup, jímž zamýšlí uspokojení svého tvrzeného nároku dosáhnout.
Bez ohledu na to, že právní konstrukce stěžovatelky pro zamýšlený spor byla různými orgány veřejné moci odmítnuta zpravidla s podrobným zdůvodněním, z toho co vpředu uvedeno je zřejmé, že ingerence Ústavního soudu (za předpokladu, že návrhové žádání ústavní stížností by bylo řádně doplněno) do jurisdikční pravomoci obecných soudů by v této věci - z důvodů, které Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil (k tornu srov. např. rozhodnutí č. 5 a 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994) - nebyla na místě.
Pro takto vyložené důvody byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených
III. ÚS 269/97
důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 23. 9. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR