ECLI:CZ:US:1997:3.US.272.96
sp. zn. III. ÚS 272/96
Usnesení
III. ÚS 272/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek E.K. a M.K., obou zastoupených advokátem Mgr. J.Č., mimo ústní jednání dne 18. 2. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí - po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad (č. 1. 8 až 9 spisu) - vyhovovala zákonným podmínkám [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadly stěžovatelky rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Ústřední pozemkový úřad, ze dne 30. 8. 1996 (č. j. 1875/96-3153), jakož i jemu předcházející rozhodnutí Pozemkového referátu O.ú., ze dne 30. 4. 1996 (č. j. PÚ/R/215/96-Br) a tvrdily, že těmito pravomocnými rozhodnutími označené orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručená základní práva [§74 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], a to v čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; porušení těchto ústavně zaručených základních práv spatřují stěžovatelky v tom, že zmíněné orgány veřejné moci zamítly jejich návrh na povolení "obnovy řízení ve věci restitučního nároku na
1
III. ÚS 272/96
vrácení zemědělského majetku podle zákona č. 243/1992 Sb. postupem podle zákona č. 229/1991 Sb., řešeného rozhodnutím pozemkového úřadu, č.j. PÚ/R/468/95-Br", resp. že zmíněnému návrhu nebylo vyhověno a obnova označeného řízení nebyla povolena.
Ústavní stížnost odůvodnily stěžovatelky v podstatě tvrzením, že jednak návrh na povolení obnovy (§62, §63 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb.) splňuje zákonem stanovené podmínky, jednak že na přezkum pravomocného rozhodnutí, proti němuž návrh na povolení obnovy směřoval, je obecný zájem, zejména když co do merita věci (posouzení otázky ztráty, resp. nabytý státního občanství jejich právního předchůdce), je pravomocné rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy v rozporu s nálezem ústavního soudu ze dne 4. října 1995, vydaným ve věci II. ÚS 22/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 55, Praha, C.. H. Beck 1996).
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu samotné ústavní stížnosti, je patrno, že novými důkazy, o něž stěžovatelky svůj návrh na podání obnovy opřely, měly být protokoly z května 1949, v nichž příslušníci SNB (bývalí četníci ČSR) se vyjadřují k osobě právního předchůdce stěžovatelek a zejména pak k jeho vztahu a postojům k předválečnému československému státu, z čehož by mělo vyplynout, že ač německé národnosti, proti zájmům československému státu se neprovinil a že tudíž dekretem prezidenta republiky stanovené podmínky nenaplnil; pro konfiskaci jeho majetku tak nebylo a není zákonného důvodu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzené porušení ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud v dnes již konstantní judikatuře opakovaně vyložil, jak je třeba obsahu tohoto článku - především z hlediska vlastnických (tzv. restitučních) sporů - rozumět a v několika
nálezech vyložil, proč spory o vlastnictví ústavní ochrany nepožívají a ani požívat nemohou (k tomu sr. např. nález č. 5 ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 1. a další), a proto zcela postačí na tuto ustálenou praxi Ústavního soudu odkázat.
Obdobně bylo třeba odmítnout námitky a úvahy stěžovatelek co do způsobu pozbytí, příp. nabytí československého státního občanství jejich právního předchůdce, a to proto, že jde o námitky směřující již vůči meritu věci, stran níž bylo (rozhodnutím správního orgánu ze dne 30. května 1995 a rozsudkem obecného soudu ze dne 11. ledna 1996) pravomocně rozhodnuto, a které v řízení o obnovu jako v řízení vyloženě procesního charakteru přezkoumávat nelze, neboť toto řízení ex lege je zaměřeno nikoli na věcnou správnost pravomocného rozhodnutí, ale toliko k otázkám, zda ono, případně na kolik, obstojí pod aspektem nových skutečností či důkazů, jejichž se navrhovatel dovolává.
V tomto směru z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je dostatečně patrno, na základě jakých úvah správní orgány dospěly k závěru, že podmínky povolení obnovy pravomocně skončeného řízení splněny nejsou, a to - ve spojení s odůvodněním rozsudku obecného soudu, v němž se podrobně, obdobně jako již v řízení pravomocně skončeném, otázkami spojenými s pozbytím státního občanství zabýval, a to i z hlediska - v ústavní stížnosti - nepřípadných námitek. Odkaz na nález Ústavního soudu ve věci II. ÚS 22/94 je proto nepřípadný.
Jestliže tedy správní orgány v řízení o povolení obnovy pravomocně skončeného řízení postupovaly v intencích zákona (č. 71/1967 Sb.) a jestliže v jejich postupu nebylo shledáno ani jiné - především ústavně právní - pochybení, nezbylo než uzavřít, že ústavní stížnost stěžovatelek je neopodstatněná, neboť ani ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv a svobod napadenými rozhodnutími nebylo dotčeno, když postavení stěžovatelek, jako osob usilujících o restituce (jejich rovnost v právech), nelze "s ostatními občany" srovnávat.
III. ÚS 272/96
Zjevnost této neopodstatněnosti [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.] plyne pak především z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak na ni vpředu bylo příkladmo poukázáno.
Na základě naznačených úvah nezbylo proto než rozhodnout odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 18. 2. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu