ECLI:CZ:US:1997:3.US.273.97
sp. zn. III. ÚS 273/97
Usnesení
III. ÚS 273/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.S., zastoupeného advokátem Mgr. L.M., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal ústavnímu soudu dne 25. 7. 1997 ústavní stížnost, kterou Ústavní soud obdržel dne 28. 7. 1997. Podanou ústavní stížností navrhovatel brojí proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 6 To 339/97. Tímto rozhodnutí totiž byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost navrhovatele, která směřovala proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 4. 1997, č j. 4 T 36/97-264, kterým byla podle §72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta žádost navrhovatele (obžalovaného) o propuštění z vazby na svobodu a současně rozhodnuto o tom, že podle §73 odst. 1 písm. b) tr.ř. se nepřijímá písemný slib obžalovaného.
V odůvodnění svého rozhodnutí potom Krajský soud v Ústí nad Labem v podstatě uvedl, že souhlasí se závěry, které učinil v uvedeném rozhodnutí Okresní soud Litoměřice, a pokládá je za správné. Okresní soud Litoměřice v odůvodnění svého rozhodnutí, č j. 4 T 36/97-264, uvedl, že navrhovatel je stíhán pro trestnou činnost majetkového charakteru (krádež dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.) i pro trestný čin porušování domovní svobody dle §238 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Navrhovatel byl vzat do vazby z důvodu
III. ÚS 273/97
uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu a soud ve zmíněném rozhodnutí dovodil, že důvodnost vazby nadále trvá, když nepominula obava z pokračování trestné činnosti. To proto, že navrhovatel (obžalovaný) byl v letech 1991-1994 třikrát soudně trestán (v posledních dvou případech rovněž pro majetkovou trestnou činnost) a té se dopustil dokonce v době, kdy mu byl uložen (vykonával) trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Nyní je trestně stíhán znovu, a to krátce poté co byl propuštěn z posledního výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání 14 měsíců. Přitom v době, která bezprostředně předcházela jeho vzetí do vazby, neměl stálé zaměstnání a prostředky k obživě získával v podstatě nahodile.
Na námitku obžalovaného spočívající v tom, že v době, kdy byl brán do vazby, nebyla dodržena lhůta 24 hodin od okamžiku zajištění do předání soudci, v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval Okresní soud v Litoměřicích v podstatě tak, že tato je irelevantní, neboť v současném stadiu řízení soud přezkoumává, zda v této chvíli existují či nikoli důvody vazby. Jakoby navíc potom poukazuje na tehdy uznávanou soudní praxi (v době vzetí do vazby), ovlivněnou především rozhodnutím publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem 10/95 s tím, že nález Ústavního soudu týkající se uvedené problematiky byl publikován ve Sbírce rozhodnutí až dne 27. 2. 1997. Ohledně nabízeného slibu obžalovaného potom soud uzavřel, že vzhledem k jeho osobě a povaze projednávaného případu jej nepovažuje za dostatečný, a proto ho nepřijal.
Jak již uvedeno, proti zmíněnému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem za této situace podal navrhovatel ústavní stížnost. Jádrem argumentace obsažené v podané ústavní stížnosti je však problematika zadržení a zajištění (je dovozováno, že při vzetí do vazby navrhovatele byla překročena zákonná lhůta 24 hodin). Přitom navrhovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu v tomto směru a uzavírá, že společně s důvodností vazby by měla být přezkoumávána i její zákonnost. Dovozuje tak porušení svých základních lidských práv, chráněných čl. 8 odst. 2, 3, a 5 Listiny základních práv a svobod. Ohledně dalšího trvání vazby, její důvodnosti (což je vlastním obsahem napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 339/97, ze dne 29. 5. 1997), však ústavní stížnost jakéhokoliv zdůvodnění postrádá, resp. neobsahuje.
Na tomto místě nutno znovu a opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy a také proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu na jejich činností, právě ovšem
III. ÚS 273/97
a pouze potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z tohoto pohledu potom po zvážení všech okolností dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stran důvodů, které vedly jak Okresní soud v Litoměřicích, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem k prodloužení vazby navrhovatele, nemá ani Ústavní soud žádné výhrady. Je zřejmé a nepochybné, že navrhovatel se opakovaně dopustil zejména majetkové trestné činnosti (byl pro ni v nedávné minulosti soudně trestán, a to i nepodmíněným trestem odnětí svobody), krátce po posledním výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody je znovu pro majetkovou trestnou činnost trestně stíhán. Jsou takto jednoznačně dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán [§67 písm. c) tr.
ř.]. Z těchto hledisek jsou rozhodnutí obou soudů přiléhavá, stejně tak jejich odůvodnění, která obsahují právě ony konkrétní skutečnosti vedoucí k důvodné obavě z pokračování trestné činnosti. Ovšem, jak již řečeno, s těmito skutečnostmi ostatně ani ústavní stížnost nepolemizuje. Ta naopak v podstatě napadá rozhodnutí o vzetí do vazby navrhovatele (usnesení Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. Nt 1190/90, ze dne 9. 11. 1996) i rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla jeho stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vazby zamítnuta (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 4 To 680/96, ze dne 4. 12. 1996). Za daného stavu řízení nutno souhlasit s tvrzením soudu prvého stupně s tím, že v této chvíli je přezkoumávána pouze další existence či neexistence vazebních důvodů z hlediska jejich případného trvání (napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno o žádosti navrhovatele směřující k jeho propuštění na svobodu, včetně nabízeného slibu). V zásadě se tedy nelze zabývat důvody, které směřují vlastně proti jinému rozhodnutí, (kterým byl navrhovatel vzat do vazby). Proto se jimi nemohl zabývat ani Ústavní soud již proto, že rozhodnutí o vzetí do vazby se stalo pravomocným dne 4. 12. 1996 (ústavní stížnost byla podána dne 25. 7. 1997). Snad navíc lze dodat, že měl-li navrhovatel pochybnosti o zákonnosti rozhodnutí, kterým byl vzat do vazby, nic mu nebránilo v tom, aby je cestou ústavní stížnosti vyjádřil v době, kdy takto bylo rozhodováno. Je na místě uzavřít, že za dané situace Ústavní soud není oprávněn a ani se nemůže vyjadřovat či hodnotit případný postup (jeho zákonnost) orgánů činných v trestním řízení v době, kdy byl navrhovatel vzat do vazby (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Je nadbytečné zdůraznit, že se jedná o různá rozhodnutí obou soudů v různých fázích trestního řízení, která nelze nijakým způsobem spojovat či zaměňovat (vzetí do vazy resp. žádost o propuštění z vazby). Ohledně důvodnosti a trvající existence vazebních důvodů uvedených v ústavní stížnosti napadající zmíněná
111. ÚS 273/97
rozhodnutí, jak již uvedeno, porušení základních lidských práv a svobod Ústavní soud neshledal.
S ohledem na uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR