ECLI:CZ:US:1997:3.US.275.97
sp. zn. III. ÚS 275/97
Usnesení
III. ÚS 275/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.S., zastoupeného advokátem JUDr. M.U., proti rozhodnutí Okresního úřadu v B. ze dne 29. 5. 1996, čj. KP/181/96-52/96-sankce, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, ze dne 8. 8. 1996, čj. Ry-2/96, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, sp. zn. 5 A 149/96, mimo ústní jednání dne 9. 12. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost, která po stránce formální splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení [§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.], a kterou napadá rozhodnutí Okresního úřadu v B. (ze dne 29. 5. 1996, čj. KP/181/96-52/96-sankce), rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR (ze dne 8. 8. 1996, čj. Ry-2/96), a usnesení Vrchního soudu v Praze (ze dne 12. 5. 1997, sp. zn. 5 A 149/96), tedy všechna rozhodnutí, která byla vydána v jeho restituční věci věcně a místně příslušnými orgány veřejné moci a domáhá se jejich zrušení z důvodů, které ve své ústavní stížnosti rozvádí v tom smyslu, že - stručně shrnuto - poukazuje na porušení článku 11 a 36 Listiny základních práv a svobod tím, že orgánem veřejné moci nebylo vyhověno jeho návrhu
III. ÚS 275/97
na uložení kauce povinné osobě (§3 odst. 1 zák. č. 39/1993 Sb.). Povaha tvrzených důvodů ústavní stížnosti jednoznačně svědčí o tom, že jde o skutkovou a právní polemiku se závěry jak správních orgánů, tak obecného soudu, který posléze rozhodoval o žalobě, jíž se stěžovatel dovolával přezkumu zákonnosti rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, vyložil již Ústavní soud několikrát ve svých obecně přístupných nálezech, jak je třeba chápat ochranu vlastnictví plynoucí z citovaného článku Listiny základních práv a svobod; stručně shrnuto, nejedná se o porušení uvažovaného článku tam, kde tvrzené vlastnické právo má být teprve konstituováno, at' již na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci a kdy pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže (např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994). V této souvislosti je na místě zdůraznit, že ve své ustálené judikatuře Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci a za jakých podmínek a okolností lze takové rozhodnutí považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (např. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995); tyto zvláštní podmínky však v posuzované věci splněny nejsou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá též porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ani této námitce stěžovatele však nelze přisvědčit, neboť Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, jak tento institut z ústavního hlediska je pojímán a jak jej rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dříve vyložil.
Jak plyne ze samotné ústavní stížnosti a podkladů, které měl Ústavní soud při rozhodování k dispozici, stěžovatel využil všech práv, která mu poskytuje platný právní řád a včetně toho, že podal k obecnému soudu žalobu (§247 odst. 1 o. s. ř.), jíž se domáhal přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů. Neshledal-li obecný soud ve shodě se zákonem svoji pravomoc k rozhodování o této žalobě a rozhodl o zastavení řízení, nelze
takovýto postup obecného soudu považovat za porušení čl. 36 Listiny základních práv a
111. ÚS 275/97
svobod, neboť není-li pravomoc soudu k přezkumu dána zákonem, kterým je soud vázán, nelze považovat rozhodnutí obecného soudu za protiústavní a porušující článek 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná a zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy námitek stěžovatele, jak jsou v ústavní stížnosti uvedeny; proto nezbylo než rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 9. 12. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR