ECLI:CZ:US:1997:3.US.281.97
sp. zn. III. ÚS 281/97
Usnesení
III. ÚS 281/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.V., zastoupeného advokátkou JUDr. L.G., proti Obvodnímu soudu pro Prahu 1, mimo ústní jednání dne 9. 12. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Faxovým podáním, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 1. 8. 1997, a doplněno originálním podáním dne 4. 8. 1997, které jinak jako ústavní stížnost splňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení (§34 zák. č. 182/1993 Sb.), domáhá se stěžovatel zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 1997, sp. zn. 21 C 145/96, a dále zrušení rozhodnutí Policie ČR ze dne 28. 2. 1996, čj. ORRA-2752/DI-95, a zrušení napadeného rozhodnutí Policie ČR ze dne 22. 4. 1996, čj. PSC-246/PSD-DS-96.
Svoji ústavní stížnost stěžovatel odůvodňuje tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně pak ta, plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, aniž by však blíže vyložil, v čem porušení citovaného článku
III. ÚS 281/97
Listiny základních práv a svobod mělo spočívat. V další části odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel rozvádí skutkovou a právní polemiku jednak se závěry orgánů Policie ČR, které projednávaly jeho dopravní přestupek, jednak se závěry Obvodního soudu pro Prahu 1, který přezkoumával z jeho podnětu rozhodnutí označeného správního orgánu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy, a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy, a to i v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů (např. nález III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995).
Pokud jde o tvrzené porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je zakotven v Listině základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2) a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně vyloženo. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces v podstatě tím, že obecný soud nevyhověl jeho žalobě a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení označených článků Listiny základních práv a svobod, pak nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a i zde stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), aniž by bylo nutno důvody tam uvedené dále rozvádět.
Ústavní stížnost stěžovatele je tak zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jednak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, jednak ze samotné povahy stěžovatelových námitek v jeho ústavní stížnosti rozvedených; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak z výroku tohoto usnesení je zřejmé [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
III. ÚS 281/97
Jen pro úplnost jeví se vhodné dodat, že samotná ústavní stížnost stěžovatele nesplňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem (§30 zák. č. 182/1993 Sb.). Fyzické osoby v řízení před Ústavním soudem musí být totiž zastoupeny advokátem a v plné moci k zastoupení musí být výslovně uvedeno, že byla udělena pro zastoupení před Ústavním soudem a že zástupce účastníka není v tomto řízení oprávněn dát se zastoupit dalším zástupcem (§31 zák. č. 182/1993 Sb.).
Listina předložená právním zástupcem stěžovatele a označená jako "plná moc" nesplňuje však zákonem předepsané náležitosti, a proto ji nelze považovat za plnou moc pro řízení před Ústavním soudem, a to pro vadu spočívající v nepřípustné substituční doložce; vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nejevilo se již účelné vésti stěžovatele k odstranění uvedené vady.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 9. 12. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu