ECLI:CZ:US:1997:3.US.282.97
sp. zn. III. ÚS 282/97
Usnesení
III. US 282/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.K. a ing. T.K., zastoupených advokátem JUDr. T.Sch., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 2. 8. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 8.1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 567/97-54, ze dne 26. 6. 1997, a proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 51 Co 368/96-46, ze dne 6. 12. 1996, jimiž podle názoru navrhovatelů byla porušena základní práva zakotvená v č1. 6 odst. 1 a č1. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu sp.zn. 8 C 47/94, Obvodního soudu pro Prahu 5, zjistil Ústavní soud, že navrhovatelé podali k uvedenému soudu žalobu o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+1, II. kategorie v přízemí domu v N., jehož jsou vlastníky. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem, čj. 8
III. ÚS 282/97
C 47/94-31, ze dne 15. 3. 1996, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobci
neprokázali doručení výpovědi ze dne 15. 1. 1994 žalovaným, kterým byla doručena
pouze výpověď z nájmu bytu datovaná 1. 2. 1994, jež je však neplatným právním úkonem, protože neobsahuje výpovědní lhůtu. K odvolání navrhovatelů rozhodl ve věci Městský soud v Praze tak, že rozsudkem čj. 51 Co 368/96-46, ze dne 6. 12. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, když po doplnění řízení dalšími důkazy se odvolací soud shodl se závěry soudu I. stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání s odůvodněním, že odvolací soud rozhodl, aniž úplným a spolehlivým způsobem zjistil všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení jejich nároku, a proto dospěl k nesprávným právním závěrům. Protože podle jejich názoru stejně bylo postiženo i rozhodnutí soudu I. stupně navrhli, aby Nejvyšší soud ČR zrušil oba napadené rozsudky. Nejvyšší soud ČR přezkoumal věc ve smyslu §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Uvedl, že v dané věci navrhovatelé dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně. Názor navrhovatelů, že odvolací soud proti napadenému rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, není správný. Ust. §239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Předpokladem pro vyslovení přípustnosti dovolání je, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodne-li se odvolací soud tímto způsobem založit přípustnost dovolání, musí toto své rozhodnutí vyjádřit ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. V předmětné věci, jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že "za podmínek uvedených v §236 až 241 o.s.ř. lze podat proti rozsudku odvolacího soudu do jednoho měsíce od jeho právní moci dovolání prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni", pak se jednalo jen o obecné upozornění na předpoklady přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Takové upozornění však nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 1 o.s.ř. a Nejvyšší soud ČR proto usnesením, čj. 2 Cdon 567/97, ze dne 26. 6. 1997, dovolání odmítl.
III. ÚS 282/97
Proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR a současně proti rozsudku Městského soudu v Praze podali navrhovatelé ústavní stížnost. Navrhovatelé se podanou ústavní stížností dovolávají ochrany svých základních práv zakotvených v č1. 6 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení uvedených práv spatřují v tom, že Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím odmítl jejich řádně a včas uplatněný návrh ve věci dovolání proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, aniž provedl byt jen minimální důkazní řízení k otázce přípustnosti dovolání navrhovatelů. Podle jejich názoru odvolací soud rozhodl ve věci přípustnosti dovolání výrokem, který je obsažen v závěru odůvodnění, z jeho dikce je však podle názoru navrhovatelů patrné, že se jedná o součást výroku rozsudku. Pokud ústavní soud dospěje k závěru, že přípustnost dovolání není dána, napadají navrhovatelé i rozsudek Městského soudu v Praze z toho důvodu, že vadou tohoto rozsudku (nevyslovení přípustnosti dovolání ve výroku) bylo navrhovatelům znemožněno použít dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Navrhovatelé proto žádají, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutím konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů je ústavní soud oprávněn pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody fyzických nebo právnických osob, které jsou chráněny ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR. Navrhovatelé se dovolávají ochrany právě takto stanovených základních práv, a proto ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.
Ústavní soud se shodl se závěrem Nejvyššího soudu ČR v tom, že v předmětné věci dovolání nebylo přípustným opravným prostředkem. Přípustnost dovolání jako mimořádného opravného
III. ÚS 282/97
prostředku je stanovena v ust. §236 a násl. o.s.ř. Navrhovatelé dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu, kterým byl plně potvrzen rozsudek soudu I. stupně s tím, že odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku. Nejvyšší soud správně rozhodl, jestliže vyslovil, že stanovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pro otázku zásadního právního významu musí být součástí výroku dovoláním napadeného rozsudku. Ústavní soud ještě doplňuje i to, že v odůvodnění takového rozsudku musí být uvedeno, proč odvolací soud považuje dovolání za přípustné, tj. v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. V předmětné věci odvolací soud nic takového nevyslovil. Výrok rozsudku odvolacího soudu je jednoznačně potvrzením rozsudku soudu I. stupně a dále obsahuje jen rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Jestliže odvolací soud v poučení na závěr rozsudku uvedl jen obecné předpoklady přípustnosti dovolání, nelze z toho vyvozovat závěr, že odvolací soud tím vyslovil přípustnost dovolání. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR usnesení rozhodl tak, že dovolání odmítl, rozhodl v souladu s ustanoveními o.s.ř. a nelze v jeho rozhodnutí spatřovat porušení základních práv navrhovatelů. Ústavní stížnost je v tomto bodě tedy zjevně neopodstatněnou.
Pro ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu však z tohoto závěru vyplývají důležité předpoklady. Pro podání ústavní stížnosti stanoví zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, náležitosti, které musejí být splněny, aby návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti byl podán řádně a včas. Jednou z těchto náležitostí je podání ústavní stížnosti ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 cit. zákona. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů a lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání, (jak uvedeno výše) byl rozhodnutím o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozsudek odvolacího soudu. Proti němu bylo možno podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů, počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku. Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 51 Co 368/96-46, ze dne 6. 12. 1996, nabyl právní moci dne 13. 2. 1997. Lhůta pro podání ústavní
III. ÚS 282/97
stížnosti ve smyslu ust. §72 odst. 2 cit. zákona uplynula dne 13. 4. 1997, vzhledem k tomu, že tímto dnem byla neděle, posledním dnem lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soud v předmětné věci byl den 14. 4. 1997. Ústavní, stížnost však byla podána dne 2. 8. 1997, tedy po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 cit. zákona.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 567/97-54, ze dne 26. 6. 1997, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 51 Co 368/96-46, ze dne 6. 12. 1996, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., protože byl podán po lhůtě k takovému návrhu stanovené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR