ECLI:CZ:US:1997:3.US.295.96
sp. zn. III. ÚS 295/96
Usnesení
III. ÚS 295/96-19
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele M.P., zastoupeného advokátkou JUDr. D.M., o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 1996, sp. zn. 2 To 40/96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp, zn. 46 T 6/96, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky 30. října 1996 a podaným ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, který dne 5. září 1996 ve věci sp. zn. 2 To 40/96 zamítl jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 1996, sp. zn. 46 T 6/96. Označenými rozhodnutími byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a to na základě řízení, v průběhu kterého, dle jeho přesvědčení, byl soudem porušován čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, ačkoliv byl opakovaně ujišťován, že takovou možnost bude mít. Tvrdí, že postupem soudu mu bylo znemožněno zásadnějším způsobem zpochybnit výpověď tzv. korunního svědka E.Č., a naopak přesvědčit soud o nutnosti objektivnějšího hodnocení výpovědi svědkyně E.K. v jeho prospěch, když jmenovaná mohla velice cenným způsobem alespoň částečně prokázat jeho nevinu. Poněvadž měl nedostatečnou možnost vyjádřit se k prováděným důkazům, soudy podcenily výpověď svědkyně K., a naopak přecenily svědectví Č., a toto hodnocení důkazů je pak v přímé souvislosti s výrokem o vině a trestu. Poněvadž popírá spáchání skutku, za který byl odsouzen, namítá i porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když byl zbaven svobody v rozporu se zákonem.
III. ÚS 295/96-20
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření z 28. ledna 1997 navrhl, aby byla stížnost zamítnuta. K jejímu obsahu uvedl, že stěžovatel měl, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání, možnost k věci se vyjádřit, uplatnit své námitky k dříve provedeným důkazům. Sám, ani prostřednictvím svého obhájce však o provedení důkazů nežádal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy, rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §2 odst. 6 tr. řádu.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 6/96, jehož součástí je vyšetřovací spis ČVS: MVV-69/95, bylo zjištěno, že stěžovatel byl dne 14. prosince 1995 společně s obhájcem seznámen s výsledky vyšetřování, obhájce prohlásil, že netrvá na opakování úkonů. U hlavního líčení Městského soudu v Praze dne 15. dubna 1996 byl stěžovatel a jeho obhájce u výslechu dalších obžalovaných přítomen, byl přítomen také líčení dne 16. dubna 1996, kdy byla vyslechnuta svědkyně E.K., stěžovatel po výzvě soudu k její výpovědi neměl dotazy ani připomínky. Dne 27. května 1996 se hlavního líčení a výslechu svědka E.Č. účastnil jak stěžovatel tak jeho obhájce, k výpovědi svědka se vyjádřil. Stejně tak byl stěžovatel přítomen u veřejného zasedání, konaného u Vrchního soudu v Praze dne 5. září 1996, kde se v závěrečné řeči ke svědecké výpovědi E.Č., vyslovil jeho obhájce, slovo bylo uděleno i stěžovateli - jako obviněnému.
Pro výše uvedené konstatování a zjištění učiněná z obsahu spisu sp. zn. 46 T 6/96 Městského soudu v Praze Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení čl. 38 odst. 2 ani čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu návrh jako zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v souladu s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 3. června 1997
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj