ECLI:CZ:US:1997:3.US.300.96
sp. zn. III. ÚS 300/96
Usnesení
III. ÚS 300/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. J.K. a P.Š., zastoupených advokátem JUDr. Č.Š., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali dne 31. 10. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. 11. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 11 Cmo 11/96-71 ze dne 4. 6. 1996, ve spojení s rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 1 Cm 240/92-53, ze dne 13. 7. 1995. Uvedenými rozsudky byla, podle názoru stěžovatelů, porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a v č1. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen úmluva), protože napadené rozsudky zbavují stěžovatele jejich majetku. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení předmětu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 1 Cm-240/92, vedený, u Krajského obchodního soudu v Praze. Ze spisového materiálu zjistil Ústavní soud, že stěžovatelé jako žalobci podali u Krajského obchodního soudu v Praze žalobu proti PhDr. M.B., firma L.B.P., kterou se domáhají přiznání náhrady škody v určité výši a současně výroku o zrušení práv a povinností smluvních stran vyplývajících ze smlouvy o sdružení k vytvoření uměleckého díla, uzavřené dne 23. 10. 1990. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem, čj. 1 Cm 240/92-53, ze dne 1,3. 7. 1995, žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku Krajský obchodní soud v Praze uvedl, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že účastníci smlouvy ve smlouvě samotné výslovně vyloučili jednostranné odstoupení od smlouvy nebo výpověď smlouvy a k dohodě o zániku
III. ÚS 300/96
nebo zrušení smlouvy nedošlo. Strany se ani nedohodly, že jedna ze smluvních stran je oprávněna požádat o rozhodnutí hospodářskou arbitráž. Zároveň krajský obchodní soud konstatoval, že nebyly prokázány důvody podle §125 odst. 2 hospodářského zákoníku, za nichž je některý z účastníků povinen přistoupit na změnu nebo zrušení závazků z hospodářské smlouvy. Krajský obchodní soud v Praze proto dovodil, že smluvní vztah mezi účastníky nadále trvá, a proto zamítl žalobu v té části, kde se žalobci domáhali zrušení právního vztahu mezi nimi a žalovanou. Pokud jde o druhou část navrhovaného petitu, dospěl Krajský obchodní soud v Praze po provedeném dokazování k závěru, že žalobcům proto, že dosud mezi nimi a
žalovanou trvá smluvní vztah a tedy oboustranné povinnosti směřující k vytvoření díla, zaplacením předmětné částky dosud žádná škoda nevznikla a ani nebyly prokázány žádné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle ustanovení hospodářského zákoníku. Krajský obchodní soud v Praze proto i v této části žalobu zamítl. K odvolání žalobců rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který rozsudkem, čj. 10 Cmo 11/96-71, ze dne 4. 6. 1996, potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze. Vrchní soud v Praze projednal věc ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, učiněnými na základě provedeného dokazování. Stejně jako soud I. stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že smlouva mezi účastníky dosud trvá, proto náklady vynaložené k realizaci díla nelze posuzovat jako škodu, tj. majetkovou újmu na straně žalobců. Navíc v podaném odvolání žalobci uvedli, že plnění ze smlouvy se stalo nemožným z důvodu úmrtí věhlasného léčitele K.K. Tuto následnou nemožnost splnění smlouvy způsobila žalovaná tím, že odepřela vykonat cestu do B., a proto odpovídá za škodu, která žalobcům vznikla. Odvolací soud dospěl k závěru, že s tímto názorem nelze souhlasit. Ze znění smlouvy (čl. II. a III.) je zřejmé, že pro vytvoření pořadu nebyl mezi stranami dohodnut ani počet léčitelů, ani jména konkrétních léčitelů, s nimiž bude pořad natáčen. Fakt, že se natáčení nemohlo uskutečnit s léčitelem K.K., který zemřel, není proto skutečností, zakládající nemožnost plnění a v důsledku toho zánik závazku a vznik povinnosti k náhradě škody.
Proti výše uvedeným rozsudkům podali stěžovatelé včas ústavní stížnost, protože podle jejich názoru je předmětná částka, kterou složili na účet žalované, zcela nepochybně jejich vlastnictvím. Pokud by byl akceptován názor soudu I. stupně a odvolacího soudu, byli by stěžovatelé zbaveni svého majetku. Stěžovatelé se proto domnívají, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 11 Listiny a č1. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť tato rozhodnutí zbavují stěžovatele jejich majetku.
Současně ještě stěžovatelé uvádějí, že postupem soudů bylo porušeno ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. právo každého na spravedlivé, veřejné a včasné projednání, jeho záležitostí. Protože oběma rozsudky bylo zasaženo do jejich ústavně, zaručených základních práv a svobod, navrhují oba stěžovatelé, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející. I v této věci, vzhledem k charakteru podání stěžovatelů, musel Ústavní soud konstatovat, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo
III. ÚS 300/96
přezkumného dohledu nad jejich činností.
Stěžovatelé se dovolávají především ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a obdobného ustanovení Úmluvy. V předmětné věci však, jak správně dovodily i obecné soudy, se nejedná o absolutní vlastnický právní vztah, který je chráněn č1. 11 Listiny, ale o plnění vyplývající z relativně právního závazkového vztahu, tj. z právního vztahu založeného smlouvou o sdružení, takže ochrana ve smyslu čl. 11 Listiny zde nepřipadá v úvahu.
V závěru ústavní stížnosti se stěžovatelé dovolávají i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy vlastně základních práv zakotvených v našem právním řádu v hlavě páté Listiny. V tomto případě musel Ústavní soud konstatovat, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci stalo, kautely dané ust. §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud ještě dodává, že neúspěch ve sporu nelze sám o sobě ještě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod. Na základě výše uvedených úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR