ECLI:CZ:US:1997:3.US.308.96
sp. zn. III. ÚS 308/96
Usnesení
III. ÚS 308/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. září 1996, sp. zn. 3 Cdon 869/96 a 3 Cdon 877/96, mimo ústní jednání dne 9. 12. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), která jinak co do formálních náležitostí předepsaných zákonem [§34, §72 odst. 1 písm. a), 4 zák. č. 182/1993 Sb.], s výjimkou formálně vadné plné moci právního zástupce (§31 odst. 1 zák, č. 182/1993 Sb.), kterážto vada byla odstraněna ve lhůtě stanovené k jejímu odstranění [§41 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.], vyhovovala zákonným podmínkám, napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. září 1996 (sp. zn. 3 Cdon 869/96 a 3 Cdon 877/96) s tvrzením, že tímto rozhodnutím obecný soud porušil článek 1, 4, 5 a 36 Listiny základních práv a svobod, neboť tím, že v rozhodnutí, kterým jednak ve věci dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. dubna 1994 (sp. zn. 5 Co 306/94) dovolání odpůrce odmítl, jednak ve věci dovolání odpůrce proti rozsudku Krajského soudu
III. ÚS 308/96
v Českých Budějovicích ze dne 31. května 1995 (sp. zn. 5 Co 667/95) část rozsudku zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení, zatím co ve zbytku dovolání odmítl, a současně vyslovil právní názor, kterým je soud nižšího soudu vázán (§243d o. s. P.).
V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatel poukazuje na dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, před nimiž se domáhá přiznání náhrady škody vzniklé v důsledku úrazu utrpěného při výkonu základní vojenské služby dne 25. 1. 1989 (hokejovém utkání), kterýžto úraz považuje za úraz pracovní s tím, že jeho návrhu bylo zčásti vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Písku až na základě závazného právního názoru, co do základu uplatněného nároku, soudu odvolacího, který první rozsudek Okresního soudu v Písku zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení.
Konečně stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud ČR nebyl oprávněn v odvolacím řízení vyslovit závazný právní názor, co do základu uplatněného nároku. Stěžovatel se v řízení před těmito domáhá přiznání náhrady škody z důvodu vzniku škody v důsledku pracovního úrazu a pokud dovolací soud dospěl k jinému závěru než soud odvolací, pokládá "takovýto závěr Nejvyššího soudu ČR za zásah do práv občanů ve smyslu ustanovení čl. 1, 2 odst. 3, 3 a 4, 90, 95 Ústavy a čl. 1, 3, 4, 5 a 36 Listiny základních práv a svobod".
Pro takto zdůvodněné pochybení okresního soudu navrhl stěžovatel zrušení výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. září 1996 (sp. zn. 3 Cdon 869/96 a 3 Cdon 877/96), a to v bodě II. tohoto rozsudku, a dále též zrušení "závazného právního výroku Nejvyššího soudu ČR podle citovaného rozsudku, pokud jím byla vyjádřena neexistence pracovního úrazu navrhovatele ze dne 25. 1. 1989". Doplněným podáním ze dne 3. února 1997 pak stěžovatel dále navrhl, aby byla zrušena též další rozhodnutí, totiž rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 27. listopadu 1996 (sp. zn. 5 C 190/91, 5 C 713/95), aniž by však tento svůj rozšířený návrh blíže zdůvodnil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V posuzované právní věci si Ústavní soud s ohledem na jistou nesrozumitelnost a rozpornost ústavní stížnosti vyžádal spis obecného soudu (Okresního soudu v Písku) a tak zjistil, že poprvé bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Písku dne
III. ÚS 308/96
27. 10. 1993 (sp. zn. 5 C 190/91), a to tak, že návrh stěžovatele byl v celém rozsahu zamítnut. Z podnětu odvolání stěžovatele byl označený rozsudek odvolacím soudem (Krajským soudem v Českých Budějovicích) zrušen a věc soudu I. stupně rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 6. 4. 1994 (pod sp. zn. 5 Co 306/94); ve zrušujícím rozhodnutí odvolací soud vyslovil právní názor, v jehož důsledku (§226 o. s. ř.) okresní soud novým rozsudkem (dne 25. 10. 1995) návrhu stěžovatele v celém rozsahu vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání odpůrce a z jeho podnětu pak Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem (ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 5 Co 667/95) napadený rozsudek zčásti potvrdil a zčásti zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Ve smyslu ust. §234 o. s. ř. podal proti tomuto rozsudku odpůrce dovolání, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud ČR a jeho rozhodnutí (sp. zn. 3 Cdon 869/96 a 3 Cdon 877/96 ze dne 10. 9. 1996) je předmětem ústavní stížnosti stěžovatele. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání z části odmítnuto a z části bylo dovolání odpůrce vyhověno, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl zrušen a věc vrácena Okresnímu soudu v Písku k novému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatel pak ve své ústavní stížnosti, aniž by z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod blíže rozvedl svoji argumentaci, vede pouhou polemiku s rozhodovacími důvody dovolacího soudu a jeho právními závěry.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a za jakých okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, popřípadě jak se tato pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení provedenému před těmito soudy, a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené obecnými soudy (např. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, č. 10, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995); těmto podmínkám podaná ústavní stížnost nevyhovuje.
Stěžovatel pak v ústavní stížnosti namítá porušení celé řady článků Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR a aniž blíže rozvádí své tvrzení, lze z podané ústavní stížnosti učinit závěr, že porušení citovaných článků Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR spatřuje stěžovatel zejména v tom, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebylo vyhověno jeho žalobnímu návrhu, a že naopak rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (jako soudu dovolacího) ve svých důsledcích znemožňuje stěžovateli dosáhnout v řízení před obecnými
III. ÚS 308/96
soudy nižších stupňů rozhodnutí ve svůj prospěch, když Nejvyšší soud ČR v rámci své rozhodovací pravomoci vyslovil závazný právní názor, jímž jsou nižší soudy budou vázány.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tvrdil-li totiž stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecné soudy jako orgány veřejné moci jej zkrátily na jeho právu tím, že mu neposkytly ochranu spočívající v tom, že nevyhověly jeho žalobnímu návrhu, pak takovéto tvrzení shledává Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu, a proto nezbývá než stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k pojmu spravedlivého procesu zakotveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994).
Posuzovaná ústavní stížnost nadto nesplňuje formální podmínky předepsané pro její meritorní projednání zákonem (č. 182/1993 Sb.). Dle ustanovení §72 odst. 2, věta druhá citovaného zákona musí ústavní stížnost směřovat proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva stěžovateli poskytuje a pokládá za nepřípustnou ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu byly k ochraně jeho práva k dispozici. Ústavní stížnost může směřovat jen proti rozhodnutí, jímž meritorní projednání věci pravomocně skončí a nikoliv tedy proti rozhodnutí, jímž kupř. přes pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu v intencích zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu bude před soudy nižšího stupně pokračováno.
Ze všech uvedených důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno, tak z povahy důvodů, jak shora byly vyloženy.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti proto nezbylo než rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 9. 12. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR