ECLI:CZ:US:1997:3.US.318.96
sp. zn. III. ÚS 318/96
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelek Z.Š. a Š.Z., obou zastoupených advokátem JUDr. J.B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 11. 1995, sp. zn. 30 C 448/93, ve spojení s rozsudkem Městského v Praze ze dne 18. 6. 1996, sp. zn. 17 Co 313/96, mimo ústní jednání, dne 4. 3. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Jurkou, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhaly zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 11. 1995, sp. zn. 30 C 448/93, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 1996, sp. zn. 17 Co 313/96, protože jimi byla porušena jejich základní práva a svobody.
Jak plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, který si Ústavní soud vyžádal, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 30 C 448/93-25, ze dne 2. 11. 1995, byla zamítnuta žaloba stěžovatelek proti žalovanému České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o zaplacení jednorázového odškodnění ve smyslu ustanovení §26 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění. Při svém rozhodování vycházel uvedený soud ze zjištění, že pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 1990 byl pod č.j. Rt 1512/90 rehabilitován poškozený B.L., bratr žalobkyň, nyní stěžovatelek. Žalobkyně zdůvodnily svou žalobu tím, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §26 zákona č. 119/1990 Sb. Uplatnily proto nárok na odškodnění u povinného, který odmítl nárok žalobkyň uspokojit s odůvodněním, že nejsou oprávněnými osobami podle citovaného ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Soud vycházel z toho, že právo požádat o odškodnění přísluší poškozenému a zemřel-li, přechází toto právo na dědice poškozeného, pokud jsou jimi děti, manžel a rodiče, a není-li jich, sourozenci. Výčet osob, na které přechází nárok na odškodnění je v zákoně uveden taxativně. Pokud jde o žalobkyně (nyní stěžovatelky), byla zde splněna podmínka příbuzenského vztahu k poškozenému, avšak nebyla splněna druhá podmínka - žalobkyně nebyly současně dědičkami poškozeného. Přestože soudu byly předloženy důkazy o tom, že celá rodina poškozeného, včetně žalobkyň, byla perzekuována a její životní podmínky byly nesmírně tíživé, nemohl soud rozhodnout jinak, než tak, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podaly žalobkyně odvolání. V něm poukázaly na to, že soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování. Přesto považují rozsudek za nespravedlivý, protože jim odškodnění nebylo přiznáno z formálních důvodů, na základě příliš úzkého výkladu zákona. Rodina byla těžce postižena totalitním režimem jako celek. Účelem zákona o soudních rehabilitacích je zrušit odsuzující rozhodnutí a zabezpečit těmto dříve nesprávně odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění. Žalobkyně (nyní stěžovatelky) zdůraznily, že otázku odškodnění berou především jako záležitost morální a jde jim především o morální satisfakci a určitý pocit spravedlnosti. Stát by však měl nést odpovědnost za porušení zákona, i když nezákonnosti způsobil zcela jiný politický systém. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 18. 6. 1996, čj. 17 Co 313/96-42, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. I odvolací soud vycházel z toho, že právo požadovat odškodnění náleží poškozenému. V případě, že poškozený zemřel, přechází toto právo na dědice poškozeného, avšak jen v případě, že jsou jimi v zákoně přesně uvedené kategorie nejbližších osob. Mezi tyto osoby náleží i sourozenci, avšak i pro ně platí zásada, že musí být dědici poškozeného to znamená, že musí mít postavení dědiců, bez ohledu na to, zda skutečně nějaký majetek zdědili. Žalobkyně toto zásadně uznávají, avšak mají za to, že by mělo být přihlédnuto k individuálním okolnostem případu. To ovšem možné není a žádné ustanovení zmíněného zákona takové právo nedává.
Proti těmto rozhodnutím podaly stěžovatelky včas ústavní stížnost. V ní především poukazují na to, že jejich bratr B.L. byl jako pravicový politik po roce 1948 unesen z emigrace v R. a v zinscenovaném soudním procesu odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody. Obětí persekuce byli i jeho nejbližší příbuzní, především manželka a dcery. Tak se stalo, že v důsledku persekuce se nedožila žádná osoba z jeho nejbližších příbuzných vydání zákona o soudní rehabilitaci. Stěžovatelky na sebe vzaly morální povinnost uplatnit nároky za zemřelého bratra, když je nemohl uplatnit nikdo z jeho nejbližších příbuzných. Stěžovatelky připouštějí, že po formální stránce nemohou rozhodnutím soudů nic vytknout. Mají však za to, že se jedná o výjimečný případ, o případ nebývalé tvrdosti vůči rodině zemřelého B.L. Mají za to, že bude-li vykládáno ustanovení §26 zákona č. 119/1990 Sb. po stránce materiální tak, že otázka dědění po zemřelém bratrovi byla záležitostí pouze formální, protože veškerý majetek mu byl zabrán, je možno citované ustanovení zákona vyložit tak, že na ně přešlo právo odškodnění. Jiný výklad lze považovat za nepřiměřenou tvrdost zákona vůči rodině. Při formálním výkladu soudů nemohly být závěry soudů spravedlivé, a proto nemohl být spravedlivý ani rozsudek. Stěžovatelky namítají, že rozhodnutími soudů byly porušeny čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 30 C 448/93, Ústavní soud zjistil, že soudy se v řízení rozsáhle zabývaly dokazováním rozhodných skutečností. Zejména se zabývaly otázkami dědictví po zemřelém B.L. a jeho rehabilitací. Ze spisu SN v Ch., sp. zn. D 693/63, který byl v řízení před soudy přečten, se podává, že B.L. zemřel dne x. y. 1963 a z usnesení ve věci projednávání dědictví po něm, ze dne 29. 7. 1963, které nabylo právní moci dne 14. 8. 1963, bylo zjištěno, že majetek, patřící do dědictví, nabývají ze zákona rovným dílem proti zaplacení poplatků dědičky: 1) pozůstalá vdova J.L., 2) pozůstalá dcera O.Ch. a pozůstalá dcera V.I. Dědičky neodmítly dědictví a bylo proto jeho nabytí ze zákona potvrzeno a schválena dědická dohoda. Soudy pak dospěly k závěru, že žalobkyně (nyní stěžovatelky) nejsou osobami oprávněnými podle §26 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatelky namítají, že v jejich případě obecné soudy porušily čl. 1 Ústavy ČR. Tento článek uvádí, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedná se o deklaraci určitých základních politických principů existence státu, které nemohou být jednotlivým rozhodnutím soudu porušeny.
Stěžovatelky dále namítají, že soudy porušily v jejich případě práva daná jim čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ve zmíněném článku je dáno právo každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Každý má právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelkám nebylo upřeno právo dané tímto článkem Listiny základních práv a svobod. Bylo jim umožněno, aby se obrátily se svou žalobou na soud, soudy o věci řádně jednaly a prováděly rozsáhlé dokazování. Nelze považovat za porušení zmíněných práv skutečnost, že soud v řádně vedeném procesu nevyhověl žalobě. Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přesně vymezuje, kdo je subjektem odškodnění. Jeho ustanovení jsou lex specialis k obecným ustanovením občanského zákoníku o dědění. Soudce je při svém rozhodování ve smyslu č1. 95 Ústavy při rozhodování vázán zákonem. Není v jeho pravomoci výkladem zákon rozšiřovat ani zužovat. Je zřejmé, že v daném případě byla perzekuována celá rodina postiženého B.L., tedy i stěžovatelky. Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, stejně jako všechny rehabilitační zákony, nemůže nahradit všechny újmy, které postižené osoby utrpěly. Může pouze mírnit některé křivdy na nich spáchané. Jeho ustanovení jsou (pokud jde o postižené osoby a jejich právní nástupce) kogentní, to znamená, že nedávají možnost výkladem tento okruh osob rozšiřovat. Obecné soudy při svém rozhodování postupovaly v mezích zákonů, zejména v mezích §132 o. s. ř. a žádné z namítaných ústavních práv stěžovatelek svým postupem, ani rozsudky, neporušily.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, jako zjevně neodůvodněnou, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 4. 3. 1997
JUDr. Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu