ECLI:CZ:US:1997:3.US.323.96
sp. zn. III. ÚS 323/96
Usnesení
III. ÚS 323/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L.H., zastoupené advokátkou JUDr. M.W., proti Okresnímu soudu v Litoměřicích a Krajskému soudu v Ústí nad Labem, mimo ústní jednání dne 18. 2. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozhodnutím obecných soudů (rozsudkům Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. prosince 1995,. č. j. 9 C 148/93--62, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. září 1996, č. j. 10 Co 157/96-78) a tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími porušily obecné soudy jako orgány veřejné moci ústavně přikázanou povinnost plynoucí z čl. 90 a 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb., a to jak v řízení nalézacím, tak i v řízení opravném, neboť "nerespektovaly právo stěžovatelky na provedení navrženého důkazu".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z předložených rozhodnutí obecných soudů (jejich odůvodnění), tak i z obsahu samotné ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka, která v řízení před obecnými soudy usilovala v režimu zák. č. 229/1991 Sb. o vydání nemovitostí (domu s parcelami ve výroku rozhodnutí blíže popsaných), zapsaných na LV č. 124 pro obec Š., (k. ú. Č.), brojí proti shodným závěrům obou obecných soudů, totiž že v řízení o vydání těchto nemovitostí neunesla důkazní břemeno stran tvrzeného protiprávního zvýhodnění (§8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.) jejich současných vlastníků (J. a D.K.), a to přesto, že v podrobném a pečlivém odůvodnění napadených rozsudků oba obecné soudy rozvedly a způsobem zcela vyčerpávajícím také zdůvodnily své závěry, a to jak ve skutkové, tak právní oblasti (§157 odst. 2 o. s. ř.); nelze proto ústavní stížností napadeným rozhodnutím z procesního hlediska nic podstatného vytknout, a to tím spíše, jestliže tvrzení stěžovatelky o svéčasném protiprávním zvýhodnění současných vlastníků posuzovaných nemovitostí je opřeno toliko o její vzpomínky z padesátých, resp. šedesátých let; ostatně stěžovatelka se mýlí, má-li za to, že obecné soudy - pod aspekty tvrzeně porušených článků 90 a 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb. - jsou povinny při ochraně práva provést všechny důkazy, jichž se účastník řízení před obecným soudem dovolává, případně že by byly vázány subjektivním přesvědčením takového účastníka stran jím navrženého a soudem odmítnutého důkazu, což platí především tam, kde skutková zjištění - jako je tomu v této věci - plynou z jiných objektivních důkazů, na nichž obecné soudy svá zjištění (a z nich plynoucí právní závěry) založily.
V dnes již ustálené judikatuře ústavní soud opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález č. 32, podobný č. 5 in Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., č. 49, dtto, sv. 2. apod.), za jakých podmínek je dána pravomoc Ústavního soudu - jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícího mimo soustavu obecných soudů - zasahovat do činnosti a jurisdikce obecných soudů, a proto zcela postačí na tuto obecně dostupnou judikaturu odkázat.
III. ÚS 323/96
Neúspěch stěžovatelky v řízení před obecnými soudy sám o sobě přirozeně není s to odůvodnit výtky porušení ústavních článků ústavní stížností citovaných a na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemůže nic změnit ani opakovaná polemika s rozhodovacími důvody obecných soudů, jak tato se zřetelně podává z jejího obsahu; zjevnost neopodstatněnosti ústavní stížnosti pak plyne jak z jejího obsahu, tak, a to především, z ustálené judikatury ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Nezbylo proto než ve věci rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], s tím, že pro povahu vyložených důvodů nejevilo se potřebné vést stěžovatelku k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 18. 2. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu