ECLI:CZ:US:1997:3.US.330.96
sp. zn. III. ÚS 330/96
Usnesení
III. ÚS 330/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věcí ústavní stížnosti navrhovatele Dipl. ing. E.W.-W., zastoupeného advokátkou JUDr. J.K., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.9.1996, čj. 28 Ca 109/95, s tvrzením, že tímto rozsudkem byla porušena jeho základní práva, daná mu Listinou základních práv a svobod.
O.ú. Č.L., referát pozemkový úřad, rozhodl dne 27.2.1995, pod čj. PÚ-1988-2178/95-203, že stěžovatel, dipl.ing. E.W.-W., není vlastníkem nemovitostí v k.ú. D., v rozhodnutí uvedených.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl JUDr. K.W. K pozbytí předmětných nemovitostí došlo konfiskací dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., konfiskační vyhláškou ONV, čj. 13464, ze dne 1.10.1945, pro obec D., a č. 15895 pro obec K. Na nemovitosti již před tím byla uvalena národní správa. JUDr. K.W. byl označen za osobu německé
III. ÚS 330/96
národnosti, neboť ve sčítacích arších ze sčítání lidu v roce 1930 a 1939 má
uvedenou národnost německou. Správní orgán dospěl k závěru, že k odnětí zemědělského majetku došlo způsobem stanoveným v úst. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.. Podle citovaného ustanovení je oprávněnou osobou státní občan ČR, trvale žijící na jejím území, který ztratil majetek podle konfiskačních dekretů, nabyl zpět čs. státní občanství a neprovinil se proti československému státu. Zemřela-li tato osoba před 31.12.1992, jsou oprávněnými osobami ti, kdo splňují podmínky uvedené v §2 odst. 2 citovaného zákona, avšak jen v případě, že osoba uvedená v odst. 1 splňovala všechny podmínky současně. Nárok na vydání nemovitostí uplatnil dne 21.12.1992 stěžovatel, syn původního vlastníka a K.A.W., vnuk původního vlastníka. K.A.W. později od svého návrhu odstoupil. Jelikož JUDr. K.W. nesplňoval podmínky uvedené v ust. §2 zákona č. 243/1992 Sb., nesplňuje podmínky ani E.W. a uvedené nemovitosti nemohou být vráceny. Jedná se především o podmínku trvalého pobytu na území ČR. JUDr. K.W. se vystěhoval z ČSR po svém propuštění z vězení v roce 1946 a zemřel dle úmrtního listu ve V. 4.8.1985. Není splněna ani druhá podmínka - neprovinění se proti čsl.státu. Rozsudkem Mimořádného lidového soudu v České Lípě čj. Ls 436/46, ze dne 30.4.1946, byl JUDr. K.W. uznán vinným a odsouzen dle zákona č. 23/1946 Sb. (úplné znění dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.). Dle rozsudku se dopustil v době zvýšeného ohrožení republiky zločinu proti státu a byl odsouzen na jeden rok do těžkého žaláře, ztrátě občanské cti a ztrátě majetku ve prospěch státu. To se však netýkalo zemědělského majetku, který byl konfiskován již dekretem č. 12/1945 Sb. Vzhledem k tomu, že JUDr. K.W. nesplňuje část základních podmínek, uvedených v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., nesplňuje ani dipl. ing. E.W.-W. podmínky oprávněné osoby podle tohoto zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel návrh na přezkoumání soudem. V něm vytýká správnímu orgánu nesprávně zjištěnou skutkovou podstatu a její chybné hodnocení. Uvádí, že nikdy nebyl německé národnosti, z toho důvodu také nemusí splňovat další podmínky uvedené v zákoně č. 243/1992 Sb.
III. ÚS 330/96
o tomto opravném prostředku stěžovatele rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 10. září 1996, sp.zn. 28 Ca 109/95, rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu ze dne 27.2.1995, čj. PÚ-1988-2178/95-203,
potvrdil. I podle městského soudu byl dekret č. 12/1945 Sb. na případ JUDr. K.W. použit právem, byl osobou německé národnosti. Dále nesplňoval podmínku neprovinění se proti čsl. státu, neboť byl rozsudkem Mimořádného lidového soudu v České Lípě ze dne 30.4.1946, sp.zn. Ls 436/46, odsouzen. Rozsudek nebyl zrušen. Městský soud je tímto rozsudkem vázán a nenáleží mu posuzovat, zda v daném případě došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu proti státu. JUDr. K.W. však nesplňuje ani podmínku zpětného nabytí čs. občanství. Občanství pozbyl podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Nebylo prokázáno, že by podal žádost o zjištění, že se čs. státní občanství zachovává, či žádost o vrácení občanství. JUDr. K.W. nenabyl čs. státní občanství ani podle zákona č. 34/1953 Sb., neboť z ČSR odešel natrvalo již v roce 1946. Původní vlastník tedy nesplňuje podmínku neprovinění se proti čs. státu ani podmínku zpětného nabytí čs. občanství. Pokud jde o podmínku trvalého pobytu na území státu, na kterou poukazuje pozemkový úřad, s účinností od 9.2.1996, byla tato podmínka nálezem Ústavního soudu zrušena. Pozemkový úřad proto správně rozhodl, že navrhovatel (nyní stěžovatel) není vlastníkem předmětných nemovitostí.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž poukazuje na to, že jeho otec byl označen za osobu, která se přihlásila k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1939, ačkoliv žádným způsobem takovou vůli nevyjádřil. Z tohoto důvodu mu byl konfiskován majetek dekretem prezidenta č. 12/1945 Sb. Dále byl odsouzen mimořádným lidovým soudem jako jediný v tehdejší ČSR pro pouhé členství v NSFK, ačkoliv na toto členství na začátku okupace rezignoval. Napadenými rozhodnutími pozemkového úřadu i městského soudu byla nesprávně hodnocena celá řada důkazů, a to s ohledem na stěžovatelova základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod. Navrhuje proto, aby ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření, podepsaném v zastoupení předsedkyní senátu 28 Ca, v podstatě
III. ÚS 330/96
odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
O.ú. Č.L., pozemkový úřad, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření uvedl, že velká část bývalého majetku JUDr. K.W. se nachází v bývalém vojenském prostoru R., který se postupně privatizuje, avšak privatizaci brání skutečnost, že nemovitosti jsou zatíženy restitučním nárokem. Požádal proto Ústavní soud, aby ve věci rozhodl co nejdříve.
Jak plyne z obsahu spisu O.ú. Č.L., pozemkového úřadu, čj. 1988, pozemkový úřad pečlivě dokladoval celou situaci a zabýval se všemi okolnostmi, které se případu dotýkaly, se závěrem, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v návrhu uvedených ve smyslu §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.
Jak plyne ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 109/95, rovněž soud se v řízení zabýval všemi okolnostmi, které podle tvrzení stěžovatele měly založit jeho nárok na vrácení v opravném prostředku uvedených nemovitostí, a to se závěrem, že tyto podmínky splněny nebyly.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (č1. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (č1. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. l0 Ústavy ČR. Ústavní soud se proto zaměřil v dané věci především na posouzení otázky, zda v řízení před obecným soudem byly dodrženy principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V tomto směru však nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v průběhu řízení došlo k porušení práv v uvedené hlavě zakotvených. Provádění dokazování probíhalo způsobem zákonem předpokládaným a pokud jde o samotné hodnocení důkazů, pak ani jejich hodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu, z rámce §132 o.s.ř.
Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavní práva daná mu čl. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36
III. ÚS 330/96
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu je třeba uvést:
- č1. 1 Listiny uvádí, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Tento článek konstatuje určité principy, na nichž je budována demokratická společnost. Nestanoví konkrétní práva jednotlivých osob. Rozhodnutí soudu není způsobilé tento článek porušit;
- čl. 10 odst. 1 Listiny stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Článek 2 Listiny stanoví, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Řízení, které probíhalo před pozemkovým úřadem a Městským soudem v Praze, se nijak netýkalo a nedotýkalo osobní cti, důstojnosti, pověsti či jména stěžovatele, ani jeho soukromého a rodinného života, nýbrž majetku, na který vznesl nárok, což je věc naprosto odlišná. Ani základní práva, daná tímto článkem Listiny, nemohla být rozhodnutím městského soudu dotčena;
- čl. 11 odst. 1 Listiny stanoví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Ústavní soud je přesvědčen, že ani stěžovatelova práva daná tímto článkem Listiny nebyla rozhodnutím pozemkového úřadu a Městského soudu porušena. Za porušení základních práv nelze považovat skutečnost, že soud v nalézacím řízení dospěje k závěru, že někdo je nebo není vlastníkem určitého majetku, pokud soud při svém jednání nepochybil a postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními Listiny základních práv a svobod. V daném případě soud takto (v intencích
§132 o.s.ř.) postupoval. Napadeným rozhodnutím soudu není nikterak dotčeno
právo navrhovatele majetek vlastnit, ani není jeho vlastnickému právu dán nějaký jiný zákonný obsah;
- čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovateli nebylo bráněno v tom, aby svůj domnělý nárok uplatnil u pozemkového úřadu a proti jeho rozhodnutí se odvolal k obecnému soudu. Oba orgány se věcí zabývaly, prováděly navržené důkazy a na jejich základě dospěly k rozhodnutí, které řádně odůvodnily. Ani stěžovatelova základní práva daná mu tímto článkem Listiny nebyla postupem orgánů porušena.
III. ÚS 330/96
Z uvedených důvodů proto ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími okresního úřadu Česká Lípa, pozemkového úřadu, a Městského soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu