ECLI:CZ:US:1997:3.US.342.97
sp. zn. III. ÚS 342/97
Usnesení
III. ÚS 342/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele F.S., zastoupeného advokátem JUDr. P.K., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 11. 9. 1997 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 9. 1997. Ve stížnosti se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.5.1997, čj. 17 Co 191/97-102, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24.6.1996, čj. 12 C 242/9190, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.zn. 12-C 242/91, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 6. 11. 1991 podal navrhovatel žalobu, v níž se domáhal toho, aby soud uložil B., povinnost
uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věci podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobu odůvodnil tím, že otec a strýc žalobce uzavřeli s žalovaným v roce 1972 kupní smlouvu, v níž byla parcela č. 1287 s nouzovým domkem č. 107, zapsaná v LV č. 403
111. ÚS 342/97
pro k.ú. T., převedena na žalovaného. Smlouva měla být uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Obvodní soud pro Prahu 7 dne 26.4.1996, pod čj. 12 C 242/91-88, žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo sice prokázáno, že žalobce je osobou oprávněnou, avšak jen co do 1/4 nemovitostí, které požaduje vydat. To proto, že nemovitosti byly původně v podílovém spoluvlastnictví otce žalobce a strýce žalobce, každý z nich byl vlastníkem jedné ideální poloviny. Oba původní vlastníci zemřeli. Strýc žalobce uzavřel sňatek, ze kterého se narodily dvě děti, tyto osoby žijí, nárok však neuplatnily. Dále soud konstatoval, že žaloba byla podána proti nesprávnému subjektu, správně měla být podána proti českému státu, reprezentovanému B. Konečně soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že by k prodeji předmětných nemovitosti došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soud se rozsáhle zabýval správností ceny věcí stanovené v kupní smlouvě na základě znaleckého posudku. Žalobci se nepodařilo prokázat, že pozemek neměl výměru uváděnou v kupní smlouvě, ani že kupní cena byla stanovena v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítá, že obvodní soud porušil při svém rozhodování ustanovení občanského soudního řádu (dále o.s.ř.) a §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle žalobce ust. §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví, že je-li oprávněných osob více, a nárok na vydání věci uplatní jen některá z nich, vydá se jí věc celá. Dále namítal rozdíl ve finančním ohodnocení předmětných nemovitostí, který měl spočívat v tom, že nebyl zaplacen celý pozemek, ale jen jeho část. Pokud jde o nesprávné určení žalovaného, soud měl žalobce o této vadě poučit a dát mu možnost k jejímu odstranění.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dne 20. 5. 1997 rozsudkem, čj. 17 Co 191/97-102, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nemůže souhlasit se závěrem soudu I. stupně týkajícím se toho, kdo měl být v restitučním sporu žalován. Žalobce byl označen správně, jak to odpovídá zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud se dále neztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobce by mohl být oprávněnou osobou jen do 1/4 předmětných nemovitostí. Žalobce jako syn zemřelého původního spoluvlastníka byl jedinou osobou, která svůj nárok po tomto původním spoluvlastníkovi uplatnila. Proto by přicházelo v úvahu vydání "věci celé", to jest
III. ÚS 342/97
celého spoluvlastnického podílu tohoto původního vlastníka, tedy polovina předmětných nemovitostí. Zjištěné rozdíly v právním posouzení dílčích otázek však podle odvolacího soudu nic nemohou změnit na správnosti zamítavého výroku napadeného rozsudku, protože žalobce neprokázal existenci tvrzeného restitučního titulu, totiž že smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že prodávajícím bylo vyhrožováno vyvlastněním bez náhrady, ani to, že právník žalované organizace vykonával na otce žalovaného nátlak. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že ani stran toho, zda kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, žalobce neunesl důkazní břemeno. Neprokázal, že pozemek byl nesprávně oceněn proto, že byl podstatně větší, než jak počítala kupní smlouva. Odvolací soud se tu ztotožnil se závěry soudu I. stupně, přičemž své stanovisko rozsáhle zdůvodnil.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo dané mu čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále namítal, že předmětné nemovitosti přešly na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť zjištěný finanční rozdíl mezi kupní cenou a správnou cenou činí 49 749,- Kč. Dále uvedl, že je-li oprávněných osob více a nárok na vydání nemovitostí uplatní jen některá z nich, vydá se mu věc celá (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Na základě dotazu Ústavního soudu pak stěžovatel svůj návrh doplnil tak, že porušení citovaných ustanovení Listiny spatřuje v tom, že napadenými rozsudky nebyla povinné osobě uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání předmětných nemovitostí.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 11 odst. 1, věta prvá a druhá a odst. 3, věta druhá Listiny základních práv a svobod. K tomu ústavní soud konstatuje, že zmíněná ustanovení Listiny stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo
111. ÚS 342/97
všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Tato ustanovení Listiny nebyla napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval, není možné spatřovat porušení čl. 11 Listiny v pouhé skutečnosti, že soud rozhodl tak, že nevyhověl žalobě na určení vlastnického práva nebo o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Ochranu vlastnickému právu je možno poskytovat jen tehdy, pokud existuje. V daném případě soudy po provedením řízení zjistily, že vlastnické právo navrhovatele k předmětným nemovitostem neexistuje. Napadenými rozsudky nebylo dotčeno navrhovatelovo právo vlastnit majetek. Stejně tak se rozsudky nedotkly obsahu vlastnického práva navrhovatele. Ústavní soud neshledal ani, že by v posuzovaném případě bylo zneužito vlastnictví kohokoliv na újmu práva někoho jiného nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatele v řízení před obecnými soudy. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, postupoval ve shodě s ust. §132 o.s.ř. Ústavní soud však vážil i to, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.zn. 12 C 272/91, plyne, že obecné soudy respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i další zásady plynoucí z čl. 37 Listiny. Obecné soudy totiž věc na základě žaloby a za přítomnosti stran, řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic vytknout. Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
111. ÚS 342/97
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ust. §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR