ECLI:CZ:US:1997:3.US.344.97
sp. zn. III. ÚS 344/97
Usnesení
III. ÚS 344/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 13. srpna 1997 (sp. zn. 28 To 181/97), mimo ústní jednání dne 9. 12. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), která co do formálních náležitostí vyhovovala podmínkám stanoveným zákonem (§30 odst. 1, §34, §72 odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocná rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 13. srpna 1997 (sp. zn. 28 To 181/97) a spolu s ním též předcházející rozhodnutí soudu prvého stupně (Okresního soudu v Liberci) a tvrdil, že oběma rozhodnutími porušily obecné soudy jeho ústavně zaručené základní právo na řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to v podstatě tím, že v napadených rozhodnutích (šlo o posouzení stěžovatelovy žádosti o propuštění z vyšetřovací vazby) nezjistily a v jejich odůvodnění dostatečně nevyložily okolnosti, z nichž na existenci vazebních důvodů [§67 písm. a), b), c) tr. ř.] by bylo lze
III. ÚS 344/97
usoudit. Protože v postupu obecných soudů za daných okolností spatřuje porušení ústavních garancí (čl. 1 Ústavy) vylučujících "libovůli při rozhodování", navrhl, aby Ústavní soud obě vpředu zmíněná rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
V podrobném odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel své výhrady vůči obecným soudům podrobněji rozvádí, poukazuje na současný důkazní stav věci (v době podání ústavní stížnosti byla stěžovatelova věc ve stádiu vyšetřování) a dovozuje - s odkazem na znalecký posudek, který sám orgánům činným v trestním řízení předložil - že pro trestní stíhání pro trestné činy ve smyslu §148 odst. 1, 3 a §125 odst. 1 tr. z. není zákonného podkladu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti samotné, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí, příp. dalších listin, které stěžovatel předložil, je zřejmé, že jde o skupinovou věc, která dosud nevykročila ze stádia vyšetřování, přičemž inkriminované skutky měly přivodit zkrácením daní několika milionovou škodu, a že vzhledem k povaze věci a různých obchodních vztahů (jen stěžovatel sám je nebo byl podnikatelem ve čtyřech různých firmách) jde o vyšetřování obzvlášť skutkově obtížné a náročné; navíc, jak plyne z vyjádření obecných soudů obou stupňů, která si ústavní soud vyžádal (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), stěžovatel průběh vyšetřování (dokazování) potud stěžuje, že orgánům činným v trestním řízení předkládá "doklady o obchodních operacích, které ve skutečnosti neproběhly" (č. 1. 11), a které tedy z hlediska zjištění stavu věci jsou zcela nerozhodné. Posléze zmíněná okolnost je také důvodem pro to, že stěžovatelem předložený znalecký posudek je až dosud brán orgány činnými v trestním řízení s krajní rezervou, neboť - mimo jiné - není z něj dostatečně zřejmé, z jakých podkladů, resp. z jakých obchodních operací (uskutečněných nebo jen předstíraných) znalec ve svých závěrech (které navíc přesahují rámec skutkového zkoumání a nepřípadně zasahují do oblasti právního posouzení) vychází. Nadto ze zadržené korespondence stěžovatele (č. 1. 12) je zřejmé, že stěžovatel se i v době omezení své osobní svobody pokouší udělovat různé pokyny různým osobám, jejichž záměr (cíl) nevyvolává nijaké pochybnosti (č. 1. 11, 12).
Jestliže pak obecné soudy ve svých úvahách stran důvodnosti stěžovatelovy vazby a současně vážící též důvodnost a stupeň podezření z inkriminovaných trestných činů s přihlédnutím k jejich rozsahu a povaze dospěly k závěru, že za současné procesní situace je
III. ÚS 344/97
stěžovatelův návrh na propuštění z vyšetřovací vazby nedůvodný, nelze těmto závěrům upřít ani pod aspekty ústavních garancí oprávnění.
I když - a v této části mohou se vývody ústavní stížnosti jevit jako částečně oprávněné - odůvodnění napadených rozhodnutí vykazuje jistou kusost, jde o vady ve vztahu k zákonem předepsaným náležitostem rozhodnutí (§134 odst. 2 tr. ř.), nikoli však o vady takové, které by byly s to založit jejich protiústavnost; Ústavní soud podobné vady nepřehlíží (ostatně na ně opakovaně v různých svých rozhodnutí již dříve jako na nežádoucí upozornil), nicméně vzhledem k ustálené praxi, dle níž nespadá do jeho pravomoci přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995) jinak, než za striktních podmínek dotýkajících se ústavních kautel (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), neshledal, že by tyto zvláštní podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti byly dány.
Z takto vyložených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnými důvody ústavní stížnosti, ale - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.), jak ve znělce tohoto usnesení se stalo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 9. 12. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu