ECLI:CZ:US:1997:3.US.353.97
sp. zn. III. ÚS 353/97
Usnesení
III. ÚS 353/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.R., zastoupené advokátem JUDr. V.P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 1997, sp. zn. 38 Co 496/95, mimo ústní jednání dne 27. 11. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), avšak formálně vadnou, ústavní stížností (§31 odst. 1 cit. zák.) napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 1997 (ve věci 12 C 1354/94 Okresního soudu Brno-venkov) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený soud jako soud odvolací porušil její ústavně zaručená základní práva daná jak Ústavou republiky (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), tak Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1); aniž by blíže svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelka rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
111. ÚS 353/97 1
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy ve dvou stupních zamítly její návrh na povolení obnovy řízení vedeného před obecným soudem I. stupně (pod sp. zn. 7 C 416/91), když byly dospěly ke shodnému názoru, že zákonný důvod pro povolení obnovy řízení (§228 odst. 1 o. s. ř.) dán není, že ani z nálezu Ústavního soudu (ve věci II. ÚS 79/94) nelze takový zákonný důvod vyvodit, a to jednak pro povahu věci, v níž byl tento nález vydán (obecný soud I. stupně), jednak proto, že jeho právní názory samy o sobě nejsou pro obecné soudy obecně (absolutně) závazné.
Právě proti posléze uvedeným závěrům obecných soudů stěžovatelka brojí, majíc za to, že dříve zmíněný nález dotýkající se byt' v restituční věci "nesplnění obecné poučovací povinnosti soudu" (stěžovatelka ve své náhradové věci nesprávně jako odpůrce označila "Městský úřad v R.", ačkoli správně měl její návrh směřovat proti obci R.), jako zřejmě ve výkladu ústavně právních otázek pro orgány veřejné moci obecně závazný, již sám o sobě představuje [patrně v intencích ust. §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] důvod pro to, aby jiné pravomocně skončené řízení bylo obnoveno.
I když lze připustit, že co do závaznosti nálezů Ústavního soudu (s ohledem na ust. čl. 8 odst. 2 úst. zák. č. 182/1993 Sb.) se část nauky přiklání k názoru naznačenému v ústavní stížnosti, nejde až dosud o stanovisko - především v praxi Ústavního soudu - výlučné; touto otázkou závaznosti ústavních nálezů však v posuzované věci není třeba se zabývat, neboť i kdyby byla zodpovězena ve prospěch stěžovatelky, nic by to neměnilo na zásadě, že - s výjimkou rozhodování v trestním řízení (§71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) - nálezy Ústavního soudu nepůsobí zpětně (§71 odst. 4 cit. zák.), nehledě již ani k tomu, že právní režim plynoucí z hlavy druhé oddílu prvého zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb. - řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů) platí výlučně pro řízení v něm uvedená a nelze jej proto vztáhnout na řízení upravená v dalších oddílech označeného zákona, tedy ani na řízení o ústavních stížnostech, jak opačně se stěžovatelka mylně domnívá.
Jestliže tedy stěžovatelka opomněla v původním řízení proti pravomocnému rozhodnutí, jimž řízení pro dříve naznačený nedostatek podmínek řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.) bylo zastaveno, bránit se v zákonem předepsané lhůtě (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) ústavní stížností, nelze tento nedostatek napravit návrhem ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Z těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti spočívá v samotných důvodech ústavní stížnosti a především v povaze věci, jak na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ve znělce tohoto usnesení se stalo, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatelku k odstranění již dříve zmíněných formálních vad jejího podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 27. 11. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR