ECLI:CZ:US:1997:3.US.357.96
sp. zn. III. ÚS 357/96
Usnesení
III. ÚS 357/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. K.A., zastoupeného advokátkou JUDr. J.K., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 20. 12. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 23. 12. 1996. K výzvě Ústavního soudu pak ústavní stížnost doplnil podáním ze dne 28. 2. 1997 a dále sám podáním ze dne 28. 4. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 130/95-125, ze dne 17. 9. 1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad"), čj. PÚ/332/95-Ry, ze dne 13. 1. 1995, jímž podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. pozemkový úřad rozhodl, že navrhovatel není vlastníkem v rozhodnutí uvedených nemovitostí. Podle názoru navrhovatele byla napadenými rozhodnutími poručena jeho základní práva podle čl. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis. sp. zn. 28 Ca 130/95 vedený u Městského soudu v Praze. Podle uvedeného spisového materiálu navrhovatel uplatnil restituční nárok podle žák. č. 229/1991 Sb. na majetek, který byl původně ve vlastnictví otce navrhovatele K.H.A., a na majetek původně ve vlastnictví dědečka navrhovatele K.A. Majetek je v rozhodnutí pozemkového úřadu specifikován podle výpisu z pozemkových knih. Pozemkový úřad na základě provedeného správního řízení zjistil, že majetek, který
III. ÚS 357/96
je uplatňován v rámci restituce, byl původním vlastníkům konfiskován vyhláškou ONV K., čj. 1807/4 z 24. 10. 1945, konfiskačním výměrem ONV K., čj. II 2653 a II 2530-1. Dále konstatoval, že stížnost proti konfiskační vyhlášce, kterou podal K.A. byla výměrem KNV, čj. Zn.562-2/6-1949-IX/4, v červnu 1949 zamítnuta na základě zjištění tehdejších orgánů, že K.A. má ve sčítacím archu z roku 1930 zapsanou národnost německou a že K.H.A. byl rovněž národnosti německé, sloužil v německé armádě a byl členem NSDAP. Pozemkový úřad proto vycházel ze zjištění, že předmětný majetek přešel do vlastnictví státu podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., s tím, že se ve správním řízení nemůže zabývat otázkou, zda konfiskace byla provedena v souladu nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Pozemkový úřad vycházel z toho, že majetek přešel do vlastnictví státu účinností zmíněných dekretů a k takovému přechodu vlastnictví se nevyžadovala intabulace a správní rozhodnutí vydaná v konfiskačních věcech měla deklaratorní povahu. Na daný případ se proto vztahuje zák. č. 243/1992 Sb., podle něhož pozemkový úřad posuzoval plnění podmínek pro restituci majetkových práv k odňatému majetku. Pozemkový úřad shledal, že původní vlastník K.H.A., žil trvale v R., kde také zemřel, ohledně osoby K.A. nebyl doložen žádný doklad o úmrtí. Pozemkový úřad dále konstatoval, že u obou původních vlastníků nebylo prokázáno nabytí čs. státního občanství podle některého ze zákonů uvedených v §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. Vzhledem k této skutečnosti se pozemkový úřad již nezabýval zkoumáním dalších podmínek a učinil závěr, že navrhovateli JUDr. K.M.A. nelze předmětný majetek vydat, protože není oprávněnou osobou ve smyslu §2 zák. č. 243/1992 Sb.
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podal navrhovatel ve smyslu §9 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. opravný prostředek, kterým žádal přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu, jeho zrušení a vrácení věci k novému rozhodnutí. Svůj návrh odůvodňoval tím, že pozemkový úřad neměl dostatek podkladů pro závěr, že k odnětí majetku došlo konfiskací podle dekretů prezidenta. Dále, že pozemkový úřad nevzal v úvahu stížnost K.A. proti konfiskační vyhlášce, o níž rozhodl až KNV výměrem ze dne 8. 4. 1949. Výměr KNV nezhodnotil důvody stížnosti, které nasvědčovaly tomu, že K.A. svým chováním měl být zařazen pod výjimku podle §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. Pozemkový úřad se měl proto zabývat otázkou, zda konfiskace v daném případě byla provedena v rozporu s předpisy a zamítnutí stížnosti K.A. proti konfiskační vyhlášce mělo perzekuční charakter. V opravném prostředku proto navrhovatel dovozoval, že majetek přešel na stát bez právního důvodu ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., který také měl být na daný případ aplikován. Navrhovatel dále uváděl, že nikoliv zákonem, ale teprve rozhodnutím vydaným ve správním řízení muselo být rozhodnuto, kdo spadá do kategorie zrádců a nepřátel československého národa. K takovému rozhodnutí došlo v případě K.A. výměrem KNV ze dne 8. 6. 1949, který mu nebyl doručen a byl vydán v rozporu s tehdejšími předpisy. Jediným výměrem, který prokazuje konfiskaci majetku, je tedy výměr, kterým byl konfiskován majetek otce navrhovatele K.H.A., ten však dokládá konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č.
III. ÚS 357/96
108/1945 Sb. a stal se pravomocným až v červnu 1948. Pochybnosti o způsobu přechodu předmětného majetku na stát jsou dány i tím, podle názoru navrhovatele, že v řízení před pozemkovým úřadem nebylo dostatečně zjištěno, který z obou původních vlastníků vlastnil který majetek a jaký majetek byl komu konfiskován. Kromě toho v době konfiskace byl již K.A. rakouským státním občanem a jednalo se tedy o rakouský státní majetek, na který se konfiskace podle zmíněného dekretu nevztahovala. Navrhovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením, že K.H.A. byl členem NSDAP, doložená přihláška není podepsána a otec navrhovatele nebyl v té době ještě zletilý. Otec navrhovatele i oba jeho prarodiče byli občany ČSR, dědeček K.A. v roce 1918 optoval pro ČSR. Jediným důvodem pro odnětí majetku původním vlastníkům byla rasová a politická perzekuce.
O opravném prostředku jednal Městský soud v Praze jako soud místně příslušný, který při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel ze spisového materiálu pozemkového úřadu, tento spisový materiál je v soudním spisu dostatečně dokumentován. Soud dále ve věci nařídil ústní jednání, při němž provedl dokazování listinami předloženými navrhovatelem i pozemkovým úřadem a poskytl oběma účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem uvedeným v opravném prostředku.
Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí. Při tomto svém rozhodnutí vycházel Městský soud v Praze především ze skutečnosti, že majetek právních předchůdců navrhovatele byl konfiskován vyhláškou ONV K., čj. 1807/45, ze dne 24.10.1945, 3.10. 1945, 23.10.1945 a 7. 11. 1945. Z ověřených kopií těchto vyhlášek zjistil, že pod č. 1 seznamu osob označených podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byli uvedeni A.K. a J. Dále zjistil z ověřené kopie konfiskační vyhlášky č. 1807/45 ze dne 3. 10. 1945, že v této vyhlášce byl uveden A.K. v seznamu osob podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a také, že v konfiskační
vyhlášce ONV v K., čj. 11-2530/1, ze dne 22.4.1948 a č.j. 11-2653-46, ze dne 27.8.1945, jsou původní vlastníci rovněž uvedeni, a to každý v jedné vyhlášce, přičemž tyto vyhlášky se vztahovaly na konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. Z dokazování provedeného před pozemkovým úřadem ve správním řízení a následně před Městským soudem v Praze bylo dostatečně prokázáno, který z právních předchůdců navrhovatel byl vlastníkem příslušných nemovitostí podle pozemkových knih. Z obsahu konfiskačních vyhlášek, které byly vydány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je zřejmé, že se vztahovaly na oba původní vlastníky z důvodu jejich označení za osoby národnosti německé podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Z příslušných ustanovení dekretu vyplývá, že ve vztahu k fyzickým osobám národnosti německé a maďarské bez ohledu na státní příslušnost se zemědělský majetek konfiskoval samotným zákonem, pokud se neprokázalo, že se tyto osoby aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození ČSR. Osobám jiné národnosti (včetně české a slovenské) se zemědělský majetek konfiskoval jen, jestliže se prokázalo, že jsou zrádci a nepřátelé republiky. Posuzování národnosti upravoval dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.
III. ÚS 357/96
v §2 odst. 1 tak, že jsou to ti, kteří se při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 přihlásili k německé nebo maďarské národnosti, nebo se stali členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti. Tuto skutečnost v případě právních předchůdců navrhovatele soud zjistil z originálu zprávy SÚA ze dne 23. 11. 1992, kterou předložil navrhovatel. Z této zprávy soud zjistil, že ve sčítacím archu ze dne 1. 12. 1930 mají oba právní předchůdci zapsánu národnost německou. Z výše uvedených ustanovení dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. soud dovodil, že právním předpokladem konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. tedy rozhodně nebylo označení vlastníka za osobu německé národnosti a současně za osobu vyvíjející činnost uvedenou v §4 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., jak namítal navrhovatel. V daném případě u obou původních vlastníků došlo k naplnění podmínek pro konfiskaci jejich majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. tím, že oba původní vlastníci byli ve smyslu §2 odst. 1 cit. dekretu osobami národnosti německé (a toto zjištění není v řízení sporné) a nebyla připuštěna výjimka z konfiskace ve smyslu §1 odst. 3 cit. dekretu. Za návrh na připuštění této výjimky nelze podle názoru soudu považovat stížnost K.A. podanou dne 10. 10. 1945. V této stížnosti se K.A. nedomáhá uplatnění výjimky z konfiskace v důsledku splnění podmínky aktivní činnosti nebo aktivního boje pro ČSR, ale namítá svůj negativní postoj k nacistickému hnutí a NSDAP a skutečnost, že získal domovské právo v R., a jde o majetek rakouský. Městský soud v Praze shledal důvody, pro které KNV zamítl výměrem ze dne 8. 6. 1949 uvedenou stížnost, tj. že skutečnosti ve stížnosti uvedené jsou irelevantní z hlediska aplikace dekretu, za důvody odpovídající právní úpravě platné v té době.
Dále soud zaujal stanovisko k námitce navrhovatele, že vlastnictví přešlo až zápisem do pozemkové knihy s tím, že podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. došlo k přechodu majetku na stát s okamžitou platností ze zákona, tedy způsobem odlišným od §431 obecného zákoníku občanského (dále jen o.z.o.). Uvedeného ustanovení o.z.o. se v daném případě nelze dovolávat proto, že intabulace jako způsob převzetí nemovitého majetku vychází z ust. §425 o.z.o., který tento princip stanoví pro převzetí nemovitého majetku mimo případy, které stanoví zákon. Jinými slovy, zápisem do pozemkových knih se nabývalo vlastnictví, pokud zákon nestanovil jinak. V daném případě jinou úpravu stanovil dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. K přechodu vlastnictví podle tohoto dekretu docházelo ex lege ke dni účinnosti dekretu, konfiskační rozhodnutí pouze deklarovalo existenci podmínek dekretem stanovených. Městský soud v Praze nepřistoupil k doplnění řízení o dokazování pravosti konfiskačních vyhlášek, jak navrhoval navrhovatel. I když byly konfiskační vyhlášky předloženy pozemkovým úřadem dodatečně, soud nemá pochybnosti o tom, že byly vydány a zveřejněny. Při jejich zaslání soudu pozemkový úřad sdělil, že tyto listiny mu byly poskytnuty dodatečně finančním referátem Okú B., který je objevil při stěhování archivu. Na ověřovací doložce je poznamenáno, že kopie byla
pořízena z archivu NPF uloženého na pozemkovém úřadě B. V daném případě je, podle právního závěru soudu, prokázáno, že původní vlastníci pozbyli svůj majetek v důsledku konfiskace podle
III. ÚS 357/96
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a je tedy na místě aplikovat na daný restituční případ zák. č. 243/1992 Sb.
Dále se soud zabýval otázkou, zda navrhovatel JUDr. K.M.A. je oprávněnou osobou k vydání majetku v restitučním řízení podle §2 odst. 2 písm. e) zák. č. 243/1992 Sb. Podle cit. ustanovení přichází
navrhovatel v úvahu jako oprávněná osoba za podmínky, že K.A. a K.H.A. jako původní vlastníci splňují podmínky kladené na oprávněnou osobu podle §2 odst. 1 cit. zákona. Oprávněnou osobou je státní občan ČR, který se neprovinil proti státu a nabyl zpět občanství na základě právních norem v cit. ustanovení uvedených. K občanství K.A. bylo zjištěno, že v r. 1918 optoval pro ČSR, v r. 1945 získal domovské právo v R. a ke dni 6. 5. 1946 i rakouské státní občanství. Ohledně K.H.A., bylo zjištěno, že se narodil jako občan ČSR, po válce žil a v r. 1978 zemřel v R. Otázku státního občanství řešil dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., který uznal právní akty cizí státní moci z období válečného, týkající se občanství původních občanů ČSR, a ex lege vyvázal všechny osoby německé a maďarské národnosti ze státního svazku ČSR. Čs. státní občanství se podle §2 cit. dekretu zachovalo osobám, které je měly pozbýt, ale nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a bud se činně zúčastnily boje za osvobození ČSR nebo trpěly pod nacistickým a fašistickým terorem. Zachování čs. občanství se však bylo nutno dovolat podáním žádosti, o níž rozhodoval KNV. V daném případě navrhovatel neprokázal, že v případě jeho právních předchůdců došlo k zachování nebo vrácení čs. státního občanství. Městský soud v Praze na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že oba původní vlastníci nemovitostí, které jsou předmětem restitučního nároku navrhovatele, nesplňují podmínky podle §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. a tím je vyloučena i oprávněnost nároku jejich právního nástupce. Na základě všech výše uvedených skutečností Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu jako věcně správné.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 130/95-125, ze dne 17. 9. 1996, který nabyl právní moci dne 13. 11. 1996, podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž uvádí, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva podle č1. 1, č1. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a č1. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených práv vidí navrhovatel v tom, že postupem orgánů v roce 1945-48 byla porušena jeho občanská práva, neboť došlo k presumpci globální viny. Původní vlastník byl perzekuován z politických důvodů, neboť přináležel k určité společenské vrstvě a vlastnil větší majetek. Soud v tomto smyslu nesprávně zhodnotil důvody konfiskace a postup tehdejších orgánů i z hlediska procesně-právního. Navrhovatel se domnívá, že tím mu nebyla poskytnuta dostatečná právní ochrana a byl poškozen na svých právech. Na výzvu Ústavního soudu navrhovatel doplnil dne 28. 2. 1997 své podání tak, že přestože zjištění Městského soudu v Praze uvedená v rozsudku odpovídají dikci zák. č. 243/1992 Sb. i předpisům z roku 1945, došlo v řízení před pozemkovým úřadem i následně před soudem k řadě pochybení. Pochybení spočívají v tom, že v konfiskačních vyhláškách nedošlo ke specifikaci konfiskovaných nemovitostí a došlo k záměně vlastníků. Dále uvádí, že otec i dědeček byli čs. státními občany, dědeček byl
III. ÚS 357/96
pronásledován gestapem, a proto aby svůj majetek ochránil před Němci, převedl majetek na syna (K.H.A.). Otec i dědeček nechali postavit bunkr jako ochranu a úkryt Čechů proti nacistům a tím se vlastně účastnili aktivně boje za osvobození ČSR. Stížnost podaná v roce 1945 proti konfiskaci nebyla ani v roce 1951 ještě vyřízena, nelze tedy prokázat, že by otec a dědeček nespadali pod výjimku z konfiskace. V důsledku perzekuce (za války i po válce) odešli dědeček i otec do R. a v době konfiskace byl dědeček rakouským státním občanem a rakouské národnosti a došlo tedy neprávem ke konfiskaci majetku osoby tzv. německé národnosti. Dále navrhovatel namítá pochybnosti o pravosti konfiskačních vyhlášek, které se nikde nevyskytly v originále. Navrhovatel je proto názoru, že postupem orgánů v letech 1945-48 byla porušena jeho občanská práva, neboť konfiskace byla provedena v rozporu s tehdejšími předpisy a výlučně na základě globální viny bez přihlédnutí k zásluhám v boji o osvobození ČSR původních vlastníků. Takto provedenou konfiskací byl, podle jeho názoru, navrhovatel zbaven práva na uplatnění dědictví po předcích, byl tedy omezen v možnosti uplatnit svá vlastnická práva. Navrhovatel dále doplnil svůj návrh podáním ze dne 28. 4. 1997, v němž namítá nestejné postavení a podmínky pro restituci podle zák. č. 243/1992 Sb. ve srovnání se zák. č. 229/1991 Sb., čímž jsou oprávněné osoby národnosti německé nebo maďarské diskriminovány. Pro podporu těchto svých tvrzení uvádí i některé dřívější nálezy Ústavního soudu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto žádá, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc vrátil k novému řízení.
Na základě podané ústavní stížnosti přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatel především uvádí, že bylo porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svého práva u nezávislého a nestranného orgánu podle č1. 36 odst. 1 Listiny. Uvádí, že jeho právo bylo porušeno především postupem orgánů v letech 1945-48. Ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. se prioritně nelze domáhat ochrany základního práva porušeného postupem orgánů v letech 1945-48. Chráněné právo musí být porušeno pravomocným rozhodnutím orgánu v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, za podmínek §72 odst. 2 cit. zákona. Ústavní stížností v předmětné věci se lze domáhat ochrany základního práva na spravedlivý a nestranný proces, které bylo porušeno rozhodnutím Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, však vyplývá, že Městský soud v Praze postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ve věci nařídil ústní jednání, poskytl oběma účastníkům možnost navrhovat důkazy, vyjadřovat se k navrženým důkazům a uvádět svá stanoviska. Ze spisu je dále jednoznačně patrno, že Městský soud v Praze zopakoval důkazy uplatněné ve správním řízení a dokazování dále doplnil. Pokud navrhovatel vytýká Městskému soudu v Praze, že předložené důkazy hodnotil určitým způsobem, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení základního práva chráněného Listinou za předpokladu, že při provádění dokazování a hodnocení důkazů postupoval soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v o.s.ř. Pokud tedy Městský soud v Praze zhodnotil všechny provedené důkazy
III. ÚS 357/96
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, ke všem důkazům se v odůvodnění rozsudku vyjádřil, nemůže Ústavní soud "hodnotit" hodnocení důkazů provedené soudem. Skutečnost, že v řízení neměl navrhovatel úspěch a neprokázal skutečnosti požadované zákonem pro restituci majetku podle zák. č. 243/1992 Sb., nelze považovat za porušení základního práva na spravedlivý a nestranný proces. Vzhledem k uvedeným skutečnostem neshledal Ústavní soud porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Navrhovatel se dále dovolává ochrany základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. práva vlastnit majetek. V předmětné věci se však nejednalo o ochranu již existujícího vlastnického práva navrhovatele, ale o jeho konstituování za podmínek stanovených zák. č. 243/1992 Sb. Podle ustanovení tohoto zákona se majetek vydává zpět oprávněným osobám za předpokladu, že byly splněny podmínky v zákoně uvedené. Důkazní povinnost je v tomto případě na subjektu, který uplatňuje nárok na restituci s tím, že musí prokázat splnění podmínek pro určení, že je oprávněným subjektem. V předmětné věci se navrhovateli splnění těchto podmínek prokázat nepodařilo, tj. navrhovatel neprokázal, že je oprávněnou osobou podle zák. č. 243/1992 Sb. Neúspěch ve sporu o konstituování vlastnického práva podle restitučních zákonů nelze však považovat za porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným skutečnostem neshledal porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Navrhovatel se dále dovolává ochrany základního práva zakotveného v čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny. V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ani v jeho doplnění však neuvedl, v čem spatřuje porušení uvedeného práva, jak bylo toto právo rozhodnutím Městského soudu v Praze porušeno. Ústavní soud dospěl k závěru, že základní právo zakotvené v čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny se na předmětnou věc nevztahuje.
Navrhovatel se konečně dovolává porušení základního principu zakotveného v čl. 1 Listiny, aniž by stejně jako v předchozím případě uvedl, v čem spatřuje porušení tohoto principu rozsudkem Městského soudu v Praze. Obecné ustanovení čl. 1 Listiny je principem, v jehož duchu je nutno aplikovat a zejména i legislativně vyjadřovat všechna ostatní základní práva a svobody v Listině upravené. V předmětné věci nedošlo k porušení základních práv navrhovatele chráněných příslušnými ustanoveními Listiny. I zde lze uvést, že neúspěch ve věci projednávané soudem neznamená, že by občan byl zbaven svého základního práva a tím byl porušen čl. 1 Listiny. Ústavní soud ani v tomto případě neshledal porušení uvedeného ustanovení Listiny.
V doplnění návrhu ze dne 28. 4. 1997 poukazuje navrhovatel na nálezy Ústavního soudu, které se podle jeho názoru zabývají obdobnou právní situací, zejména na nález III. ÚS 29/95. Podle cit. nálezu však "výjimky vyplývající z ústavního dekretu prezidenta č. 33/1945 Sb. podléhaly zvláštnímu režimu, mimo jiné v tom, že vydání osvědčení o čs. státním občanství pro osoby citovaným dekretem dotčené bylo podmíněno předcházejícím vydáním osvědčení o národní spolehlivosti, potvrzeným Ministerstvem vnitra (§1 odst. 4 cit. dekretu)". V předmětné věci se však Městský soud v Praze zkoumáním této otázky zabýval, v řízení bylo
III. ÚS 357/96
konstatováno, že není pochybnosti o tom, že právní předchůdci navrhovatele byli národnosti německé. Navrhovatel v řízení rovněž neprokázal, že v případě jeho právních předchůdců došlo k zachování nebo vrácení čs. státního občanství. Pokud jde o připomínku navrhovatele k zák. č. 243/1992 Sb., je nutno vycházet z toho, že se jedná o lex specialis ve vztahu k zák. č. 229/1991 Sb., přičemž právě zák. č. 243/1992 Sb. zvláště řeší otázku restituce majetku vůči osobám, které by nemohly nárok uplatňovat podle obecného zákona, a nelze proto jeho ustanovení považovat za diskriminační.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR