ECLI:CZ:US:1997:3.US.360.97
sp. zn. III. ÚS 360/97
Usnesení
III. ÚS 360/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci L.P. a ing. M.S., zastoupených advokátkou JUDr. L.P., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelky podaly dne 25. 9. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 26. 9. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 543/97-34, ze dne 16. 7. 1997, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatelek proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 397/96-22, ze dne 1. 11. 1996, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 31 C 25/96-9, ze dne 20. 5. 1996. Rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba navrhovatelek na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Podle názoru navrhovatelek byla napadenými rozhodnutími porušena jejich základní práva, a to zejména čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pro podání ústavní stížnosti stanoví zák. č. 182/1993 Sb. náležitosti, které musejí být splněny pro to, aby mohlo být zahájení řízení o této ústavní stížnosti. Jednou z těchto náležitostí je i lhůta pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 cit. zákona. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní - moci rozhodnutí o posledním prostředku, který
III. ÚS 360/97
zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním z prostředků, který zákon k ochraně práva poskytuje je i dovolání upravené v §236 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Dovoláním lze podle §236 odst. 1 o.s.ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V souvislosti s hodnocením dovolání jako posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje však mohou nastat různé právní situace. Pokud proti rozhodnutí odvolacího soudu není dovolání přípustné, pak posledním procesním prostředkem bylo odvolání a ústavní stížnost musí být podána ve lhůtě počínající dnem, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci. Je-li proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání a toto dovolání bylo podáno, pak lhůta pro podání ústavní stížnosti počíná dnem, kdy rozhodnutí o dovolání nabylo právní moci. Úprava přípustnosti dovolání v ust. o.s.ř. však kromě jednoznačně nesporně stanovených důvodů pro přípustnost dovolání (§238, 238a, 239 odst. 1 o.s.ř.) zahrnuje i případy, kdy o splnění podmínek přípustnosti dovolání rozhoduje teprve dovolací soud. Jde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř., ale i podle §239 odst. 2 o.s.ř. V těchto případech je přípustnost dovolání dána až tehdy, jestliže tak rozhodne dovolací soud a věc meritorně projedná a rozhodne. Pokud však dovolací soud dospěje k závěru, že nejsou naplněny důvody uvedené v cit. ustanoveních, dovolání jako nepřípustné odmítne. Z pohledu ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. však v takovém případě nelze považovat podané dovolání za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, a ve smyslu cit. ustanovení takovým posledním prostředkem poskytnutým zákonem k ochraně práva bylo odvolání. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti je pak nutno počítat dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání.
V předmětné věci navrhovatelky podaly odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, jímž byla jejich žaloba zamítnuta. V průběhu jednání před odvolacím soudem navrhovatelky doplnily svoje odvolání v tom směru, aby odvolací soud v případě, že potvrdí rozsudek soudu I. stupně, vyslovil přípustnost dovolání proti takovému rozsudku. Městský soud v Praze jako odvolací soud věcně potvrdil rozhodnutí soudu 1. stupně a ve výroku rozsudku, čj. 13 Co 397/96-22, ze dne 1. 11. 1996, zamítl návrh navrhovatelek na vyslovení přípustnosti dovolání vzhledem k tomu, že neshledal zásadní právní význam předmětného rozhodnutí. V poučení pak s výslovným odkazem na ust. §239 odst. 2 o.s.ř. uvedl možnost podání dovolání. Navrhovatelky následně podaly dovolání proti tomuto rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR však usnesením,
111. ÚS 360/97
čj. 2 Cdon 543/97-34, ze dne 16. 7. 1997, jejich dovolání odmítl. V odůvodnění pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že v dané věci není dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a - jak vyplývá z jeho výroku - návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut. Pokud odvolací soud v poučení písemného vyhotovení rozsudku uvedl, že "proti tomuto rozsudku lze ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. podat dovolání ..", pak šlo jen o obecné upozornění na zákonnou úpravu dovolání, které však nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dané věci však Nejvyšší soud ČR k takovému závěru nedospěl, a proto dovolání usnesením odmítl jako nepřípustné.
Z hlediska ústavní stížnosti nelze proto, s ohledem na výše uvedené, dovolání podané v této věci považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva navrhovatelkám poskytoval. Posledním procesním prostředkem, který navrhovatelky k ochraně svého práva měly, bylo odvolání a lhůta pro podání ústavní stížnosti, stanovená v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., počala dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o odvolání. Ze spisu sp. zn. 31 C 25/96, Obvodního soudu pro Prahu 1, zjistil Ústavní soud, že rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 397/96-22, ze dne 1. 11. 1996, nabyl právní moci dne 29. 11. 1996. Tímto dnem ve smyslu ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. počala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti, posledním dnem pro podání ústavní stížnosti byl den 27. 1. 1997. Navrhovatelky však, jak výše uvedeno, podaly ústavní stížnost dne 25. 9. 1997, tedy po lhůtě stanovené pro její podání.
Vzhledem k těmto skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr.Vladimír JURKA
V Brně dne 11. prosince 1997 soudce Ústavního soudu ČR