ECLI:CZ:US:1997:3.US.399.97
sp. zn. III. ÚS 399/97
Usnesení
III. ÚS 399/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti České strany .sociálně demokratické, zastoupené advokátem JUDr. Z.A., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 23. 10. 1997 ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 7 Cmo 586/96-480, ze dne 1. 7. 1997, jímž byly potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, čj. Firm 06132/95/Rg B XXVI 240-432, ze dne 25. 9. 1996, a vyslovena přípustnost dovolání proti předmětnému usnesení. Navrhovatelka sama ve svém podání současně uvádí, že ústavní stížnost podává pouze z procesní opatrnosti, protože v dané věci je vedeno dovolací řízení na základě jí podaným dovoláním.
Zákon č. 182/1993 Sb. stanoví v §75 odst. 1, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje pouze návrh na povolení obnovy řízení. Z uvedeného vyplývá, že úmyslem zákonodárce
III. ÚS 399/97
bylo, aby Ústavní soud rozhodoval jen takové případy, kdy se ochrany základních práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. O procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se však jedná jen v tom případě, kdy stěžovatel může svým vlastním úkonem vyvolat zahájení řízení, v němž musí být o jeho návrhu meritorně rozhodnuto, tedy kdy "se může domáhat stanoveným postupem svého práva" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Přípustnost dovolání jako opravného prostředku stanoví občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") v ust. §237 a násl. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen tehdy, jestliže to zákon připouští, přičemž o splnění podmínek přípustnosti někdy rozhoduje teprve dovolací soud. V ust. §238 a 238a o.s.ř. jsou podmínky přípustnosti dovolání formulovány tak, že přípustnost či nepřípustnost dovolání je zcela nesporná. Naproti tomu dovolání z důvodů stanovených v §237 odst. 1 o.s.ř. je přípustné tehdy, jestliže podle rozhodnutí dovolacího soudu napadené rozhodnutí vadou uvedenou ve zmíněném ustanovení o.s.ř. skutečně trpí. Jednoznačně je přípustnost dovolání dána tehdy, jestliže ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nicméně ve všech případech, kdy je dovolání bezpochyby přípustné, je nutno ho ve smyslu zák. č. 182/1993 Sb. považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost, pokud byla podána proti rozhodnutí, proti němuž bylo bezpochyby přípustné dovolání, je potom nutno ve světle výše uvedených úvah považovat za nepřípustnou, protože byla podána v situaci, kdy nebyly ještě vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva.
V předmětné věci sice usnesením Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, ale současně odvolací soud ve výroku tohoto usnesení vyslovil, že se proti tomuto usnesení připouští dovolání. Dále pak v odůvodnění svého usnesení široce rozvedl a odůvodnil, v čem spatřuje zásadní právní význam tohoto rozhodnutí. Navrhovatelka také tento procesní prostředek využila, dovolání bylo řádně podáno, nebylo však o něm dosud rozhodnuto. Za této situace je tedy nutno dovodit, že ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž bylo současně podáno dovolání, je podána v situaci, kdy ještě nebyly vyčerpány
všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, a proto taková ústavní stížnost není přípustná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 1997
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR