ECLI:CZ:US:1997:3.US.54.97
sp. zn. III. ÚS 54/97
Usnesení
III. ÚS 54/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele S.W., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel osobně podal dne 13. 2. 1997 ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 1 Cdon 31/96, ze dne 26. 11. 1996, jímž bylo zamítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 5 Cao 190/95, ze dne 15. 4. 1996. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem tak, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, č. 351 013 066, ze dne 30. 1. 1995, bylo potvrzeno, přičemž původním rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 14 Ca 169/95-13, ze dne 13. 4. 1995, bylo předmětné, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušeno a věc byla tomuto orgánu vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru navrhovatele byla napadenými rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 1 a 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III. ÚS 54/97
Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 14 Ca 169/95, Krajského soudu v Ústí nad Labem a dále si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení i vyjádření České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že výše uvedeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byl navrhovateli přiznán od 17. 10. 1994 předčasný starobní důchod podle ust. §2 zák. č. 39/1994 Sb. a příslušných ust. zák. č. 100/1988 Sb. ve výši 2 494 Kč měsíčně. Důchod byl navrhovateli vyměřen jako pracujícímu III. pracovní kategorie se započtením 41 roků zaměstnání uvedené pracovní kategorie z redukovaného průměrného měsíčního výdělku 3 143 Kč. Po zvýšení vyměřeného důchodu podle zák. č. 255/1993 Sb. byla výše důchodu stanovena v uvedené částce. Od prosince 1994 pak podle zák. č. 183/1994 Sb. náležel navrhovateli starobní důchod v částce 3 039 Kč měsíčně. Opravným prostředkem proti uvedenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení se navrhovatel domáhal, aby bylo toto rozhodnutí zrušeno a České správě sociálního zabezpečení bylo uloženo přihlédnout při stanovení výše důchodu k částce 275 898 Kč, kterou navrhovatel obdržel v roce 1989 od podniku S. jako odměnu za vynálezy. Krajský soud v Ústí nad Labem vyhověl návrhu navrhovatele a rozsudkem, č.j. 14 Ca 169/95-13, ze dne 13. 4. 1995, napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušil a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že v řízení o podaném opravném prostředku zjistil, že státní podnik S. v roce 1989 zaplatil navrhovateli částku 275 898 Kč jako doplatek za využité vynálezy. Tato částka byla navrhovateli vyplacena odpisem z účtu státního podniku S. jako výkon rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích, čj. 18 C 348/87, ze dne 29. 8. 1988. Dále Krajský soud v Ústí nad Labem konstatoval, že podle ust. §11 vyhl. č. 149/1988 Sb. byly stanoveny příjmy, které bylo nutno započíst do hrubého měsíčního výdělku pro výpočet hrubého měsíčního výdělku, z něhož podle ust. §12 zák. č. 100/1988 Sb. byla vypočítávána výše důchodu. Podle ust. §11 odst. 2 písm. a) cit. vyhl. se do hrubého měsíčního
III. ÚS 54/97
výdělku započítávaly též odměny vyplácené podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech v rozsahu, v němž podléhají dani, a v roce, v němž byly vyplaceny. Podle č1. VI bod 1. zák. č. 235/1992 Sb. se vyhl. č. 149/1988 Sb. změnila tak, že v jejím §11 odst. 2 bylo vypuštěno písm. a), což znamenalo, že s účinností od 1. 6. 1992 se do hrubého měsíčního výdělku pro výpočet důchodu nezapočítávaly částky uvedené ve zrušeném ust. §11 odst. 2 písm. a) cit. vyhlášky. Krajský soud v Ústí nad Labem z uvedené úpravy dovodil, že změna zápočtu této částky do hrubého měsíčního výdělku je zák. č. 235/1992 Sb. provedena s účinností od 1. 6. 1992 do budoucna. Krajský soud proto rozsudkem, č.j. 14 Ca 169/95-13, ze dne 13. 4. 1995, napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zrušil podle §250q odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a s odvoláním na ust. §250r o.s.ř. uložil České správě sociálního zabezpečení, aby vydala rozhodnutí nové s tím, že pro rok 1989 započte do průměrného měsíčního výdělku částku 275 898 Kč, kterou navrhovatel v tomto roce obdržel jako odměnu za využité vynálezy.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala Česká správa sociálního zabezpečení odvolání s odůvodněním, že soud pochybil, pokud vyslovil právní názor, že částky vyplacené jako odměny za vynálezy nelze zahrnovat do průměrného měsíčního výdělku až od 1. 6. 1992. Česká správa sociálního zabezpečení tvrdila, že od 1. 6. 1992 platí pro občany, kteří splní podmínku nároku na dávku důchodového zabezpečení, že po datu 1. 6. 1992 nelze započítávat odměny vyplácené podle předpisů o objevech a vynálezech do průměrného měsíčního výdělku, a to i v případě, že tato odměna byla vyplacena v roce 1989. Česká správa sociálního zabezpečení proto navrhla zrušit rozsudek krajského soudu a potvrdit její původní rozhodnutí. O odvolání České správy sociálního zabezpečení rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který rozsudkem, čj. 5 Cao 190/95-25, ze dne 15. 4. 1996, změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem tak, že potvrdil původní rozhodnutí české správy sociálního zabezpečení. V odůvodnění Vrchní soud v Praze uvedl, že o nárocích na dávky důchodového zabezpečení se rozhoduje podle předpisů platných
III. ÚS 54/97
v době, kdy nárok na dávku vznikl. V daném případě navrhovatel splnil podmínky nároku na předčasné poskytování důchodu podle §2 zák. č. 39/1994 Sb. dne 17. 10. 1994. K tomuto dni již vyhl. č. 149/1988 Sb. nezahrnovala odměny vyplacené podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech do hrubých měsíčních výdělků, z nichž se zjišťuje průměrný měsíční výdělek pro výpočet výše starobního důchodu, protože s účinností od 1. 6. 1992 bylo ust. §11 odst. 2 písm. a) cit. vyhlášky zrušeno čl. VI bod 1. zák. č. 235/1992 Sb. Uvedený zákon neobsahuje ve svých přechodných ustanoveních možnost započíst do hrubého výdělku i odměnu za vynálezy, třebaže byla dosažena v období, kdy se tento druh výdělku akceptoval a jejíhož zápočtu se takto navrhovatel domáhal. V daném případě bylo proto nutné vycházet z platné právní úpravy, která v době vzniku nároku navrhovatele na předčasný starobní důchod nepřipouštěla zápočet odměny za vynálezy do hrubého měsíčního výdělku. Vzhledem k tomu, rozhodl Vrchní soud v Praze tak, jak je výše uvedeno.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal navrhovatel dovolání, jímž žádá, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání odůvodnil navrhovatel tím, že vrchní soud nesprávně posoudil skutkovou i právní situaci. Povinnost započíst odměnu za vynálezy do hrubého měsíčního výdělku byla uložena zaměstnavateli, který tento zápočet měl provést ihned v roce 1989. Tuto povinnost zaměstnavatel navrhovatele nesplnil. Pokud by ji v roce 1989 splnil, pak by se Česká správa sociálního zabezpečení ani nedozvěděla, z čeho se skládá hrubý výdělek navrhovatele za rok 1989 a nemohla by ani vznášet argumenty v řízení použité. Nelze pochybovat o tom, že právní situace navrhovatele jako poživatele starobního důchodu musí být stejná, ať jeho dřívější zaměstnavatel splnil či nesplnil své zákonem uložené povinnosti. Dále navrhovatel v dovolání argumentoval tím, že zápočet příjmů do hrubého měsíčního výdělku se vždy řídil právními předpisy platnými v době provádění zápočtu. Pokud by byl správný názor, že hrubý výdělek se určuje podle vyhlášky účinné v době vzniku nároku na důchod, musela by Česká správa sociálního zabezpečení přepočítávat všechny příjmy jakéhokoliv žadatele
III. ÚS 54/97
o důchod, neboť jinak by pochopitelně některého žadatele
zvýhodnila a jiného poškodila. Česká správa sociálního zabezpečení neprovádí žádný zápočet příjmu navrhovatele, ale na základě důkazů předložených navrhovatelem měla opravit chybný údaj zaměstnavatele o výši hrubého výdělku v roce 1989. K dovolání navrhovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudkem, čj. 1 Cdon 31/96-41, ze dne 26. 11. 1996, tak, že dovolání zamítl. Nejvyšší soud ČR dovodil, že navrhovatel splnil podmínky nároku na přiznání předčasného starobního důchodu za platnosti zákona č. 235/1992 Sb., který v čl. VI. obsahoval úpravu o vypuštění §11 odst. 2 písm. a) vyhl. č. 149/1988 Sb., v němž byla obsažena možnost započtení odměny za vynálezy do hrubého měsíčního výdělku, s účinností od 1. 6. 1992. Protože úprava o nemožnosti zápočtu odměny za vynález vyplacené v roce 1989 platila již od 1. 6. 1992, platila také v době vzniku nároku na přiznání předčasného starobního důchodu (17. 10. 1994) a neobsahovala výjimky upravené v přechodných ustanoveních, takže nebyl možný jiný postup, než jaký zvolil dovolací soud. Nejvyšší soud pak dovodil, že za těchto okolností nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Odvolací soud postupoval v souladu s platnou právní úpravou a Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by měl rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Vrchního soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru byla napadenými rozhodnutími soudů porušena jeho základní práva podle čl. 1 a č1. 30 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel v tom, že Česká správa sociálního zabezpečení porušila právo navrhovatele na rovnost občanů v právech a na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Navrhovateli byla v roce 1989 vyplacena odměna za vynález a tato odměna měla být podle §11 odst. 2 písm. a)vyhl. č. 149/1988 Sb. zahrnuta do hrubého měsíčního výdělku navrhovatele. Povinnost zahrnout odměnu do hrubého měsíčního výdělku a vykázat ji v evidenčním listu důchodového zabezpečení byla příslušnými předpisy uložena zaměstnavateli, který v roce 1989 byl s.p. S. Tuto povinnost zaměstnavatel nesplnil, protože odměna
III. ÚS 54/97
nebyla vyplacena za mzdových prostředků přímo, ale sražena z účtu s.p. S. výkonem rozhodnutí vedeným Okresním soudem v Teplicích. Pokud by nedošlo k pochybení zaměstnavatele, nevznikl by předmětný spor. Podstatou sporu je, zda pro určení výše hrubých výdělků v jednotlivých letech je rozhodující právní předpis účinný v době dosažení výdělků, nebo právní předpis, upravující výši hrubých výdělků v době vyměření důchodu. Pokud by byl správný názor, že hrubý výdělek se určuje podle vyhlášky účinné v době vzniku nároku na důchod, musela by Česká správa sociálního zabezpečení podle právního předpisu účinného v době rozhodování přepočítávat všechny příjmy jakéhokoliv žadatele o důchod, neboť jinak by některého žadatele zvýhodnila v rozporu se zákonem a jiného poškodila. Nesmyslnost tohoto postupu je zřejmé a ani Česká správa sociálního zabezpečení není ochotna u jiných žadatelů o důchod takovéto propočty provádět. Není to ani možné, protože z údajů poskytnutých zaměstnavateli a okresními správami sociálního zabezpečení nelze zpětně zjistit jednotlivé položky zahrnuté do hrubého výdělku v jednotlivých letech. Lze stěží pochybovat o tom, že Česká správa sociálního zabezpečení vyměřila jiným vynálezcům, a to i v roce 1994 a v letech následujících, důchody, k jejich výpočtu byly použity hrubé výdělky zahrnující i odměny za vynálezy. Zaměstnavatelé těchto vynálezců odměny řádně vyplatili, odvedli daň ze mzdy a zdaněné odměny započetli do hrubého výdělku za příslušný rok. Takto správně stanovenou částku neměla důvod napadnout okresní správa sociálního zabezpečení a Česká správa sociálního zabezpečení ji nezpochybnila při vyměření důchodu. Tím, že u navrhovatele Česká správa sociálního zabezpečení zvolila jiný postup, porušila právo navrhovatele na rovnost občanů v právech a na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Obě napadená rozhodnutí soudů vycházela ze stejného právního názoru jako Česká správa sociálního zabezpečení, a to s odvoláním na ust. čl. VI. bod 1. zák. č. 235/1992 Sb. Navrhovatel se domníval, že změna vyhlášky znamenala pouze změnu obsahu pojmu hrubý výdělek a byla v souladu s právními předpisy. Podle názoru navrhovatele tato změna pouze určovala zaměstnavatelům, že odměny za vynálezy vyplacené po 1. 6. 1992 nemohou zahrnout do hrubého měsíčního výdělku uváděného v evidenčních listech důchodového zabezpečení.
III. ÚS 54/97
Nesprávný výklad uvedených ustanovení ze strany České správy sociálního zabezpečení, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu vedl k tomu, že navrhovatel byl ve srovnání s jinými žadateli o důchod znevýhodněn a byl mu vyměřen nižší starobní důchod. Navrhovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí soudů zrušil.
Navrhovatel současně dovozuje, že porušení jeho rovných práv bylo umožněno vyhl. MPSV ČR č. 30/1993 Sb., kterou byly provedeny změny ve vyhl. č. 149/1988 Sb. tak, že do §11 odst. 1 vyhl. č. 149/1988 Sb. byl vsunut text "před 1. lednem 1993" a nadpis pod §11 byl upraven na nadpis "Hrubé výdělky před 1. lednem 1993". Navrhovatel se domnívá, že touto úpravou byla porušena dosavadní koncepce sociálního zabezpečení, a to v tom, že tato úprava vytvořila dojem, že Česká správa sociálního zabezpečení může rozhodovat zpětně o tom, co je hrubým výdělkem žadatele o důchod. Z pohledu takto změněné vyhlášky č. 149/1988 Sb. by se dalo dovodit, že hrubý výdělek před 1. lednem 1993 by neměl obsahovat odměnu za vynález. Podle názoru navrhovatele napadená část vyhlášky č. 30/1993 Sb. vytvořila podmínky pro porušování rovnosti v právech občanů i pro porušování práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Navrhovatel proto žádá, aby ústavní soud nálezem zrušil čl. VI. bod 3 v části s textem "a nadpis pod §11 zní: Hrubé výdělky před 1. lednem 1993" a čl. VI bod 4. v části s textem "se za slova Hrubými výdělky" vkládají slova "před 1. lednem 1993" vyhl. č. 30/1993 Sb. zrušil.
K ústavní stížnosti podal své vyjádření Nejvyšší soud jako účastník řízení. Z vyjádření vyplynulo, že právní názor Nejvyššího soudu je stejný jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí a je uveden výše.
Rovněž vedlejší účastník řízení Česká správa sociálního zabezpečení - podal k výzvě Ústavního soudu vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Ve vyjádření vedlejší účastník uvádí, že zák. č. 235/1992 Sb. provedl změnu v inkriminovaném ustanovení vyhl. č. 149/1988 Sb. tak, že příslušnou pasáž svým čl. VI zrušil. V č1. VII, který obsahuje
III. ÚS 54/97
přechodná ustanovení, pak není obsaženo žádné pravidlo, které by se vztahovalo k aplikaci čl. VI a tedy k odstranění příslušné pasáže z vyhl. č. 149/1988 Sb. Za této situace nelze z celé právní úpravy obsažené v zák. č. 235/1992 Sb. dovodit jiný právní závěr než ten, že s účinností od 1. 6. 1992 již nelze částky vyplacené z titulu vynálezu do hrubých výdělků rozhodných pro stanovení výše důchodu započítat. Je-li tomu tak, pak ani vyhláška č. 30/1993 Sb. ve svém čl. VI bodu 3 a 4 se nemohla do rozporu se zák. č. 235/1992 Sb. dostat, neboť její úprava zjevně nejde nad rámec pravidel vyslovených v tomto předpisu. Pro posouzení, zda uvedená ustanovení vyhl. č. 30/1993 Sb. mají retroaktivní účinky, vedlejší účastník uvádí, že o skutečnou retroaktivitu se zde nejedná. Zákonodárce definuje rozhodnou právní skutečnost, ke které se budou příslušné změny vztahovat. V právu důchodového pojištění je tradičně takovou právní skutečností vznik nároku na důchodovou dávku. Všechny právní předpisy, které se jakkoliv dotýkají dosavadního způsobu hodnocení relevantních právních okolností, se proto vždy vztahují právě k této právní skutečnosti. U všech takových právních předpisů lze proto najít základní obecné pravidlo, ze kterého vyplývá, že příslušná změna se vztahuje na všechny občany, kteří získali nárok na důchodovou dávku od účinnosti předpisu. Případné odchylky se řeší v intertemporálních ustanoveních. Taková právní úprava zajišťuje rovnost mezi účastníky řízení a vylučuje jakoukoliv možnost poškození občana. Vzhledem k těmto skutečnostem vedlejší účastník navrhuje, aby plénum ústavního soudu zamítlo návrh na zrušení uvedených ustanovení vyhl. č.
30/1993 Sb. a senát Ústavního soudu zamítl ústavní stížnost.
Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů. Zasáhnout do této rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím veřejného orgánu došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že předmětem ústavní stížnosti je právě narušení základního práva chráněného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená
III. ÚS 54/97
rozhodnutí i řízení jim předcházející. Na základě tohoto přezkoumání dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud naprosto nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu i České správy sociálního zabezpečení o tom, že při změně právních předpisů je vždy definována právní skutečnost, ke které se budou příslušné změny vztahovat. Pro právo důchodového pojištění je bezesporu takovou právní skutečností vznik nároku na důchodovou dávku. Je samozřejmé, že z hlediska právní jistoty oprávněných subjektů i z hlediska rovnosti jejich práv musí být tato rozhodná skutečnost pro aplikaci nové, resp. novelizované právní úpravy použita. Splnění podmínek vzniku nároku na dávku důchodového pojištění jednoznačně vzhledem k těmto principům musí být posuzováno podle právní úpravy platné v době vzniku nároku. Aplikace jiné právní úpravy, pokud tak nestanoví samotný právní předpis např. z toho důvodu, aby nedošlo ke znevýhodnění některých oprávněných subjektů, by byl v rozporu se zásadou právní jistoty. Podmínkami vzniku nároku se však v právu důchodového pojištění rozumí jednotlivé podmínky dávkového schématu stanoveného pro tu kterou dávku důchodového pojištění (zabezpečení). Obecně řečeno těmito důchodovými podmínkami pro nárok na starobní důchod jsou dosažení stanoveného důchodového věku, splnění požadované čekací doby (doby zaměstnání, doby pojištění event. náhradních dob) a popř. splnění zvláštní podmínky, která je stanovena pro nárok na předčasný starobní důchod. V těchto podmínkách není zahrnut průměrný hrubý výdělek. Ústavní soud se ztotožňuje i s názorem účastníka i vedlejšího účastníka v tom, že konkrétní výpočet důchodové dávky se provádí rovněž podle právní úpravy platné ke dni vzniku nároku na dávku.
Ústavní soud se ztotožňuje s účastníkem i vedlejším účastníkem i v hodnocení průměrného hrubého výdělku, který představuje jeden z prvků ovlivňujících výši důchodové dávky. Evidence tohoto prvku je zákonem (ať již zák. č. 100/1988 Sb. anebo zák. č. 582/1991 Sb.) uložena organizaci, která ze zákona plní povinnosti v důchodovém pojištění (zabezpečení) vůči stanoveným skupinám oprávněných subjektů. Organizaci jsou
uvedenými zákony uloženy povinnosti,týkající se vedení a předkládání záznamů o občanech pro účely důchodového pojištění (zabezpečení) včetně vedení tzv. evidenčního listu důchodového pojištění (zabezpečení). V době, v níž nastala sporná skutečnost, byly tyto povinnosti upraveny v §108 zák. č. 100/1988 Sb. a v prováděcí vyhlášce č. 149/1988 Sb. Podle ust. §150 odst. 1 písm. b) této vyhlášky byla organizace povinna zaznamenat do evidenčního listu důchodového zabezpečení hrubý výdělek uvedený v §11 odst. 1 a podle §147 odst. 2 písm. a) téže vyhlášky byla organizace povinna vystavit občanovi potvrzení o vyplacených odměnách za vynálezy. Potvrzení o tomto příjmu předkládal žadatel o důchod až spolu se žádostí o dávku. Povinnost provést záznam do evidenčního listu vyplývá z ust. §38 odst. 2 písm. b) zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Podle tohoto ustanovení je organizace povinna zapsat za každý kalendářní rok po účetní závěrce (závěrce mzdových listů), nejpozději však do 30. dubna následujícího kalendářního roku, vyměřovací základ pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (s tím rozdílem, že před 1. 1. 1993 se evidence týkala hrubého výdělku podle §11 odst. 1 vyhl. č. 149/1988 Sb.). Z uvedených ustanovení vyplývá, že evidovaný údaj o hrubém výdělku dosaženém v příslušném kalendářním roce se uzavírá po účetní závěrce toho kterého kalendářního roku. Pro určení, také příjmy občana má tak pokud se jedná o hrubý výdělek podle §11 odst. 2 vyhl. č.149/1988 Sb. (tedy i sporná odměna za vynálezy), ten organizace sama do hrubého výdělku nezahrnovala, ale pouze podle §37 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. vystavovala občanovi potvrzení, že tato
III. ÚS 54/97
odměna byla v určité výši v určitém roce vyplacena. Občan sám toto potvrzení předkládal až při podání žádosti o příslušnou dávku (§37 odst. 3 zák. č. 582/1991 Sb.). O zápočtu částek uvedených v §11 odst. 2 vyhl. č. 149/1998 Sb. pak rozhodoval orgán sociálního zabezpečení až v době rozhodování o důchodu samotném. Z uvedeného je potom nutno, podle názoru Ústavního soudu, dovodit, že orgán sociálního zabezpečení při rozhodování o této skutečnosti musí vycházet z právní úpravy platné v době rozhodování. Pokud již v době rozhodování o dávce v předmětné věci se odměna za vynález nezapočítávala do hrubého výdělku, nemohl orgán sociálního zabezpečení tak učinit. V uvedené skutečnosti nelze spatřovat porušení práva rovnosti, protože takto musel orgán sociálního zabezpečení rozhodnout ve všech případech, které nastaly a obsahovaly stejnou otázku. Ústavní soud nepovažuje proto ústavní stížnost za důvodnou a v naznačených souvislostech dospěl k závěru, že postupem Nejvyššího soudu ČR nebyl porušen namítaný č1. 1 Listiny a stejně tak i čl. 30 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Spolu s ústavní stížností byl podán i návrh na zrušení části vyhl. č. 30/1993 Sb. Návrh na zrušení právního předpisu může fyzická osoba podat pouze spolu s ústavní stížností podle §74 zák. č. 182/1993 Sb. Pokud však ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nelze samostatně jednat a rozhodovat o návrhu na zrušení části právního předpisu. Ústavní soud se proto tímto návrhem dále nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 1997 JUDr. Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR