ECLI:CZ:US:1997:3.US.86.97
sp. zn. III. ÚS 86/97
Usnesení
III. ÚS 86/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A.K. a A.K., zastoupených advokátem JUDr. J.M., proti rozsudku Nejvyššího soudu v Brně, mimo ústní jednání dne 6. 5. 1997, soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, stran níž stěžovatelé sami připouští, že je podána po zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatelé proti pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze (ze dne 10. ledna 1996, sp. zn. 13 Co 437/95) a Nejvyššího soudu ČR (ze dne 19. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 919/96) a tvrdí, že zmíněnými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že zamítly (dovolací soud zamítl dovolání stěžovatelů) jejich žalobu na určení vlastnického práva k pozemkům v žalobě blíže popsaných a označených; navrhli proto, aby Ústavní soud ČR obě rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.
Vzhledem k tomu, že ze samotného tvrzení ústavní stížnosti
plyne, že tato je podána po lhůtě stanovené zákonem (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a že s odkazem na ustanovení §63 zák. č. 182/1993 Sb. a §58 o. S. ř. žádají stěžovatelé o prominutí zmeškání této lhůty, bylo třeba zabývat se především otázkou, zda důvody, jimiž je zmíněná žádost podložena, obstojí, případně zda prominutí zákonem stanovené lhůty je v řízení před Ústavním soudem ČR vůbec přípustné.
Svou žádost stran prominutí zmeškané lhůty odůvodňují stěžovatelé tvrzením, že o její existenci se dozvěděli teprve v souvislosti s udělením plné moci zástupci, jehož svým zastoupením před Ústavním soudem pověřili, totiž dne 3. března 1997.
Toto tvrzení stěžovatelů vyznívá krajně nepřesvědčivě; podle zjištění Ústavního soudu ČR (č. 1. 5 spisu) rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který ve věci rozhodoval jako soud dovolací, nabyl právní moci dne 5. listopadu 1996 a podle obsahu spisu byl doručován témuž právnímu zástupci, který převzal zastoupení stěžovatelů i pro případné řízení před Ústavním soudem ČR.
S ohledem na tato zjištění skončila zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti dnem 3. ledna 1997; došlo-li k podání ústavní stížnosti dne 11. března 1997, stalo se tak se zpožděním delším 60 dnů, pro které lze jen stěží přijmout omluvu odkazem na "komplikované vztahy mezi jednotlivými opravnými instituty", zejména zastupoval-li stěžovatele v dovolacím řízení týž právní zástupce jako v zamýšleném řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k těmto okolnostem a s přihlédnutím k etickým zásadám výkonu advokacie lze důvodně míti za to, že pokládali-li stěžovatelé rozhodnutí odvolacího, případně dovolacího soudu, s nímž byli (mohli být) seznámeni v rozsahu písemného jeho odůvodnění nejpozději na sklonku listopadu 1996, měli k dispozici dostatek času k tomu, aby svou ústavní stížnost podali včas, tj. za respektování lhůty stanovené zákonem. I kdyby bylo na místě připustit, že stěžovatelům "nelze vytýkat neznalost lhůty pro ústavní stížnost", jen stěží lze připustit, že při jejich
zásadním negativním stanovisku ke konečnému výsledku by se jim na profesionální úrovni právního zastoupení nedostalo dostatečného poučení o případných dalších (procesních) možnostech.
Jeví se proto důvody stěžovateli pro zmeškání zákonné lhůty tvrzené jako nicotné.
Za této situace jevilo se již nadbytečné podrobněji se zabývat úvahou, zda postup dle §58 o. s. ř. (ve spojení s ust. §63 zák. č. 182/1993 Sb.) v řízení před ústavním soudem, který podle své ustálené judikatury se cítí oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, C. H. Beck Praha, 1994), je vůbec přípustný; uváží-li se, že Ústavní soud nespadá do soustavy soudů obecných a že již proto (ale i z důvodů dalších) řízení před ním nemá charakter řízení opravného a dále, že jde o řízení procesně i jinak zcela samostatné, v němž má místo posouzení věci jen ze zcela specifických aspektů, zůstává otázkou, zda režim daný ust. §63 zák. č. 182/1993 Sb. lze vůbec vztáhnout i k institutu prominutí zmeškání lhůty vyplývající z ustanovení občanského soudního řádu (§58) a dané jen pro (procesní) vztahy mezi obecnými soudy různých stupňů.
Pro důvody takto vyložené nezbylo, než pokládati posuzovanou ústavní stížnost za opožděnou a jako takovou za nepřípustnou, a v důsledku toho o ní rozhodnout odmítavým výrokem, jak ve znělce tohoto usnesení se stalo [§43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.], aniž by se jevilo potřebné vésti stěžovatele k odstranění vad ve vykázané plné moci jejich zástupce (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 6. 5. 1997 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR